Sledoval jsem zkoušku Karla Růžičky s jeho Organ Triem a hostujícím Jiřím Stivínem před vystoupením na festivalu Jazz Goes To Town letošního 17.října. Čekal jsem, až se bubeník Otto Hejnic uvolní k domluvenému rozhovoru. V jedné chvíli mezi hraním poznamenal Stivín směrem k bubeníkovi: „Abys nedopadl jako u Cheta Bakera. Ten říkal: To už musí být bubeník, aby to s ním bylo lepší, než bez něho!“ To však rozhodně pro Ottu Hejnice neplatí. Jeho smysl nejen pro rytmus, ale také schopnost až kongeniálního vcítění do hry spoluhráčů z něj dělá jednoho z nejvyhledávanějších bubeníků na naší jazzové scéně. Také má vlastní trio s pianistou Ondrejem Krajňákem a kontrabasistou Josefem Fečem, jež vydalo dvě výtečná alba – debutové, autorské „One“ a letošní „Standard One“ s úpravami jazzových standardů. „Škoda, že mi zrovna dneska z auta ukradli činely a kameru, jinak bych byl asi ve větší pohodě jako muzikant,“ řekl mi úvodem. „Paradoxně se to stalo v těch 11 hodin dopoledne, jak jsem na chvilku zaparkoval na Karlově náměstí v Praze před kostelem, abych šel dát poslední sbohem Lanďákovi. No, jsou to paradoxy…“
To je smutné. S Landovským tě pojí ale příjemnější věc: Ty jsi autorem hudby k dokumentárnímu filmu „Hoteliér“, který natočil Josef Abrhám ml. Proč padla volba skladatele právě na tebe?
Za všechno můžou náhody, jak už to nejen v umění bývá. Věci dané se časem projeví, potkáš někoho, koho zaujmeš. Musíš ale být připravený. Asi tak před dvěma lety byl na jednom mém koncertu s triem mladý Abrhám. My jsme se znali do té doby jen zběžně, jak jsme se potkávali na konzervatoři a tak. Přišel ještě s Macháčkem z Migu (Jiří Macháček ze skupiny Mig 21 – pozn.Jana Hocka) a po koncertě za mnou přišli, a že jako jsou nadšený, že to byla prostě bomba! Dal jsem jim cédéčko a vyměnili jsme si kontakty. Vídali jsme se pak častěji, a tak jsme se více poznali a sblížili jsme se. Zjistili jsme, že máme společný zájem nejen jazz, ale taky podobné názory na život, podobnou uměleckou filozofii. Za nějaký čas se Pepa Abrhám ozval, že tu mou desku furt poslouchá dokola v autě, a že dělá ten film a rád by do něj muziku podobnou, co dělám. On jazz chápe, dost citlivě tuhle muziku vnímá, vnímá jeho energii. A bylo to.
Zvolil jsi zvuk kvinteta, ne nepodobný Milesi Davisovi. Proč?
Takovou muziku si Pepa Abrhám představoval. Krom toho má Davise rád. A já taky.
Takže evokace šedesátých let? Ostatně ten film se do těchto let vrací…
Dá se to tak říct, ano. Myslím si ale, že hlavním důvodem je taková ta nezařaditelnost jazzové muziky, její jedinečnost. Bez ohledu na modernost. Prostě – buď tě osloví, nebo ne. Nic mezi tím. Nejdůležitější je, že tam cítíš něco hlubšího. Vnitřní náboj. O ten jde hlavně. A Miles Davis je vlastně už jazzový archetyp. Je to náš vzor. Ten z téhle muziky nakonec vždycky nějak vyleze, ať chceme, nebo ne.
Vydáš tu filmovou muziku taky na CD?
Ano, mám to v úmyslu. Záznamu máme tak tři hodiny a Pepík Abrhám se zrovna včera divil, že jsem to ještě na cédéčku nevydal. Ale protože je tam spousta muziky jakoby ostře střižené, to jak končil ten který filmový obraz, chci to natočit na desku znovu, zvlášť.
Jaký byl vlastně tvůj iniciační zážitek s jazzem?
To bylo postupné. Dostal jsem se pak až k tomu Davisovi, a to bylo rozhodující. A táta (horník, spisovatel a novinář téhož jména – pozn.Jana Hocka) hodně poslouchal jazz-rock, hlavně Weather Report. A taky dost často doma zněl Zappa. Mám moc rád pianisty, jako je třeba Jarrett, takové ty, co dělají přemýšlivou, hlubokou muziku. A samozřejmě bubeníky – Al Foster, Roy Haynes, tu starou gardu.
Druhé album tvého tria je sestaveno ze standardů. Proč? Vždyť už je dělal kdekdo…
Vždyť my je často hrajeme i na koncertech, tak proč ne? Máme je už pod kůží, tak by byla škoda je nenatočit. Bereme to samozřejmě i jako takovou výzvu – je to těžké je hrát, aby zněly originálně, netuctově, musíme k nim přistupovat jinak než ti před námi, dát do nich něco ze sebe. Ale myslím si, že to funguje, a každý ať si v tom najde co chce.
A také je možnost lépe prorazit v zahraničí, je to tak?
To ano, otevřelo se nám třeba Japonsko, tam je ještě velký odbyt jazzových desek, a Japonci milujou standardy. A taky jsme už měli recenze třeba na All About Jazz i jinde. A lidi venku jsou nadšení. A tak pomýšlíme na další desku standardů. Teď se to spustilo a my už jedeme!
A co třeba úprava perel klasické hudby – Smetana, Dvořák? Ty přece Japonci také milují…
Tos mi káp´do noty. Mám to taky v hlavě. Zatím ale začínám dělat na hudbě pro jazzové trio plus smyčcový kvartet. Bude to v duchu jakési svity z propojených asi deseti skladeb. Ta myšlenka vznikla tak, že mne oslovil jeden německý kvartet, hodně dobrý ženský kvartet z Mnichova. A že se jim moje věci líbí a jestli bych něco takového nenapsal. A tak jsem na tom začal tenhle měsíc pracovat. V Německu to vzala do ruky nějaká schopná manažerka a jsou už nasmlouvané první termíny turné s tímhle projektem. Teď už to zbývá jen napsat (smích). A taky dělám na novém filmu mladého Abrháma. Pracovní název toho se různě mění, byl to „Český lev“, teď je to „V klidu a na pilno“. Hraje tam jeho táta, Bartoška, Pucholt, Kačer, samozřejmě Šafránková. Zatím nesmím prozradit víc. Snad jen ještě, že se to začne natáčet příští rok v létě. A tentokrát to bude už regulérní filmovka, hudba pro velký ansámbl, smyčce a tak.
A co nová deska tria, myslím autorská?
Tak ta se samozřejmě taky chystá. Materiál na ni už mám způlky hotový, mělo by to vyjít příští rok, na sto procent. A myslím, že jsme hudebně zase o kus dál. Je to o inspiraci a my jsme o pár let zralejší. A nápadů a myšlenek máme dost na to, aby se ta deska povedla. Mám jasnou představu, jak by měla vypadat. Stejně jako u té první.
Dostal ses do Organ Tria Karla Růžičky. To je opravdová jazzová legenda. Je známo, že existuje značný despekt mladých hráčů k těm starším, despekt mladé jazzové generace k té starší, neřku-li staré. Ale Karel Růžička je jednou ze vzácných výjimek. Proč?
Je to osobnost. A hlavně: je to velký duch našeho jazzu. Je pokorný a baví se s tebou. On ti naslouchá a on ti taky rozumí. Je totiž jediný, kdo opravdu umí naslouchat. A řekne ti svůj názor, ale nevnucuje ti ho. Poslechne si tě a hledá na tobě to nejlepší. A to je podle mne projev velkého ducha. On se jakoby sníží na tvou úroveň, na úroveň zelenáče. To je v naší branži hodně vzácné, i když to tak zvenčí nevypadá. Mám na něj jednu vzpomínku – bylo mi tak 15 16 let, bylo to na Jazzové dílně ve Frýdlantě, a on ke mne najednou přišel a povídá: „Víš, jak tě tak poslouchám, tak ti musím říct, že jsi talentovanej, hodně šikovnej, a myslím si, že o tobě ještě uslyšíme. A těším se na to.“ Tahle slova pro mne znamenala hodně!
A s kým se ti hraje úplně nejlíp?
Samozřejmě s klukama z tria. Víš, oni do toho dávají spoustu energie, jedou naplno. Taky jsem si je vybral. Měl jsem jasnou představu, že chci právě je. Že chci to nejlepší. Pepa Fečo a Ondra Krajňák jsou výjimeční muzikanti…
Byl jsi letos jako muzikant na luxusní zaoceánské lodi. Mohl bys toto svoje angažmá trochu přiblížit? A zajímá mne, pominu-li finanční efekt, zda ti to něco dalo i profesně?
To určitě. Bylo štěstí, že tam byla dobrá parta. Vždycky je to o lidech, i v muzice. Hrál jsem tam s výbornými slovenskými hráči. Ale je to loď, a tak je třeba dělat tu muziku obezřetně. Ale měli jsme štěstí, dělali jsme moderní jazz a co my chceme! I když to byla německá loď, nemuseli jsme hrát ty otravný německý šlágry a dechovku. A taky jsem se podíval do zemí, kam bych se asi sám těžko dostával: Singapur, Srí Lanka, Indie, Borneo, Malajsie, Brunei. Šlo a měsíční angažmá, to bylo na jaře. Pak jsem byl ještě jednou, v létě, a to jsme dělali Casablancu, Krétu, Řecko, Itálii, Turecko – zkrátka antické památky. Dá se to dělat tak jednou, maximálně dvakrát za rok, víckrát ne. Pak už by se moje hra asi rozmělňovala…
…k čemuž, doufám, nikdy nedojde! Držím palce, přeju vše dobré a díky za rozhovor.
Jan Hocek