V pardubickém Divadle 29 vystoupil 29.listopadu maďarský ÁGOSTON KÜNTETT, a byl to koncert náramný! Všichni jsme si to užívali, my v hledišti i muzikanti na pódiu. Takový příliv energie a radosti ani na jazzové akci nebývá tak často…
Lídr, saxofonista Béla Ágoston, zde na prknech D29 hrál již posedmé! Pokaždé s jinou sestavou: v roce 2002 to bylo s ethno-freejazzovým Dél-Áföldi Saxophone Ensemble, o rok později s vlastním triem, 2006 se Zuboly (ethno-hiphop-jazz), další rok s kvartetem, poté s Gabona Orchestra (2008), vloni znovu se Zuboly. Nyní tedy s kvintetem, ve kterém se vedle Ágostona (tenorsax, alpský roh) představili dva mladí muzikanti, virtuóz na dulcimer Dániel Szabó a bubeník Dávid Szegö, jež doplnili ostřílení muzikanti Marton Kovacs (housle) a kontrabasista Róbert Benkö, jenž předtím tvrdil muziku třeba v již legendárním ethno-jazzovém Dresch Dudás Mihály Quartett.
Ágostonův kvintet hraje dle slov kapelníka tzv.broken jazz. Samozřejmě, v jeho kompozicích se lámou všechny možné jazzové styly a další hudební žánry, včetně balkánské dechovky, rocku, filmové hudby, gypsy-swingu, blues, hip hopu atd. Ale tentokrát zvítězil maďarský, potažmo balkánský folklór, který mají všichni protagonisté v krvi a jsou schopni jej přetavit do svébytného jazzového tvaru naprosto přirozeně, to znamená s veškerou syrovostí, energií a nelíčenou radostí. Přitom dokáží s tímto materiálem dále pracovat – ať už harmonicky, tak i výrazově, s proměnlivou dynamikou, strukturou a barvou, od Bartóka přes Kodályho k Ligetimu a zpět, s odbočkami k free-jazzu (takhle nějak by maďarský folklór dělal slovutný Art Ensemble Of Chicago, kdyby to uměl), improvizační neuchopitelnosti Led Zeppelin a psychedelii folk-rockových Ars Nova.
Baladická témata, vycházející např.z lidových písní „Révészem, révészem“ a „Bánat, bánat“ (která uchopil již předtím Dresch), interpretují Ágoston Küntett zcela jinak – vycházejí z free-jazzového modelu, přičemž ústřední melodie, kterou tak postupně vybrušují, vám potom doslova trhá srdce. Rychlé, ba až skočné skladby, mnohdy až k zběsilosti dovedené, vás naopak zvedají ze sedadla, přičemž vás zpátky zase usadí neskutečně zahrané sólo. Sám kapelník zbytečně neexhibuje, jeho tenor (a v jednom případě i alpský roh) je více kapelnicky vůdčí a sóla neprotahuje, tudíž nechává hodně prostoru spoluhráčům. Szabó často využívá dulcimer jako perkusivní nástroj a dokonce se takto blýskne i v divokém souboji s bicími, Szegö netluče, alébrž opravdu hraje, velmi pestře a tvárně, housle v rukách Kovacse chvílemi evokují dokonce Jerryho Goodmana v Mahavishnu Orchestra. Zvláštní zmínku zasluhuje Benkö, který mění svůj kontrabas v sopku, jež chrlí lávu a žhoucí kamení tónů v neuvěřitelných erupcích, aby posléze objal a hladil a jitřil rozpáleného posluchače živočišnou a zároveň kultivovanou hrou smyčcem. Kvintet ale také dokázal bavit, třeba dožínkově skočnou „Terülj Asztalkám“ uvedl houslista folklórní taneční kreací (szarkatánz) s tleskáním a plácáním po celém těle.
A tak jsem se po vzoru cimrmanovců zmohl jen na slastné výkřiky „Erömü“…