Hned zahajovací koncert 9.ročníku mezinárodního festivalu soudobé světové hudby HUDEBNÍ FORUM v Hradci Králové dostál plně smyslu festivalového sloganu „festival na dosah, festival s přesahem“. V Sále Filharmonie Hradec Králové dne 31.10. vystoupil Symfonický orchestr hl.m.Prahy, aby pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera uvedl tři velmi náročné kompozice z pera skladatelů, u nás uváděných sporadicky. A to opravdu jedinečným způsobem provedených!

První polovinu koncertu zaplnil Houslový koncert, jenž roku 2009 napsal finský skladatel ESA-PEKKA SALONEN (ročník 1958), za kterou obdržel v loňském roce Grawemeyerovu cenu, považovanou za jakousi Nobelovu cenu v oboru hudby! A tady bych měl malou výtku k dramaturgii koncertu: myslím, že tato neslýchaná soudobá perla měla zaznít až v druhé polovině, jako vyvrcholení a zároveň coda!

V roce vzniku této výjimečné kompozice ji premiérovala americká houslistka Leila Josefowiczová (z jejíhož popudu dílo vzniklo) s Losangelskou filharmonií a ve čtyřech částech (Přelud, Pulse I., Pulse II., Sbohem) se jedná v podstatě o její umělecký a lidský portrét, a zároveň také o bilancování samotného tvůrce, který v době, kdy tuto skladbu psal, dosáhl padesátky věku. Salonen dílo psal devět měsíců, takže se nabízí paralela k těhotenství jako procesu nového zrodu, což by závěrečný akord, opravdu jedinečný, mohl být tudíž novým začátkem, mimochodem uvozeným hned na první stránce partitury tužkou vepsaným mottem „Out of Nowhere“. Tuto nahrávku jsem si alespoň v ukázkách poslechl na internetu, abych mohl učinit srovnání s provedením Symfonického orchestru hl.m.Prahy a se slovenským houslistou Milanem Paĺou. A jeho výkon považuju v této konfrontaci za nadlidský! A přitom co do sdělnosti veskrze lidský, emocionálně pravdivý. Ano, tento jedenatřicetiletý houslista vyprávěl nejen padesátiletý život tvůrce, ale také život můj! Jeho nasazení bylo fyzicky až živočišné, přitom jediný tón nezahrál falešně, a to ani v přeneseném významu slova! Již od úvodního partu jen s harfou, přes souboje s orchestrem, jenž se ho snažil pohltit dokonce téměř rockově bigbandovou sazbou, až po lyrická a divoká osamocení. Na pódiu se snášely chumáče žíní, a přiznám se, že jsem chvílemi v oné až bolestné fascinaci jeho hrou sledoval tenčící se smyčec a kladl si otázku, jak bude pokračovat, až mu odejde zcela. A byl jsem si jist, že ani tento fakt by mu nezabránil sólový part dokončit, aniž by se toho vůbec všiml. Slyšel (a viděl) jsem již plejádu fenomenálních houslistů, ale na tento Paĺův výkon nejenže nezapomenu, ale zůstane mi pod kůží zarytý již natrvalo. Co se týče orchestru bych vyzdvihl v této souvislosti především plnokrevné žestě a arzenál patřičně hřímavých bicích nástrojů. Bouřlivé ovace, dokonce ve stoje, si všichni protagonisté na pódiu zasloužili plnou měrou!

Ve druhé polovině festivalového večera pak zazněly dvě kompozice shodou okolností nedávno zesnulých skladatelů. Patnáctiminutová „Scorribanda Sinfonica“ (2001) je dílem německého skladatele HANSE WERNERA HENZE (1926 – 2012), usazeného ale od 50.let v Itálii. Jde vlastně o hudební koláž autorových vzpomínek na mládí, na Viscontiho filmy, na promarněné sny a ideály v konfrontaci s nelítostným světem vůkol, vzepjaté mládí versus barbarství světa, přičemž tento souboj mladý idealista, navíc homosexuál, musí zákonitě prohrát. Přesto skladba nevyznívá pesimisticky, až filmovým střihem střídá nálady, barvy, rytmické figury – to vše tlačí hudbu o překot dopředu, pláč se střídá s křikem a vztekem, radost s tlukotem srdce…a v jedné sekvenci jsem měl dokonce pocit, že slyším hudbu z Čelistí!

Znamenitým způsobem uchopil Symfonický orchestr hl.m.Prahy pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera obtížnou kompozici „Métaboles“, kterou v letech 1957 – 64 napsal francouzský novátor HENRI DUTILLEUX (1916 – 2013). Na ploše 18 minut zde autor naplňuje svou antiromantickou myšlenku proměny jako řady drobných a postupných změn, které však radikálně proměňují strukturu (však se také titul skladby překládá jako „Proměny“). Názvy jednotlivých částí jsou poetické (Zaklínací, Lineární, Posedlá, Strnulá a Okázalá), ale hranice mezi nimi jsou setřena neustálým vršením mikrotémat, a tudíž zhušťováním hudebního magmatu. Z něho probleskne třeba hutnost Proustova slova či zášleh barvy z Goghova obrazu, stejně tak Stravinského Svěcení jara či Bartókova celesta. Tuto evoluci uvnitř hudební masy dokázal orchestr vyhmátnout do posledního nervu, a to opět pestrou paletou především žesťů a bicích nástrojů.

Bravo! zvolávám znovu.

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..