Wayne Shorter patří neoddiskutovatelně k tomu nejlepšímu, co současný jazz může nabídnout. Hovoříme o něm jako o saxofonistovi, klarinetistovi, skladateli, aranžérovi, legendě a v 71 letech stále jako o motoru současného jazzu. Skladatelsky je Shorter také na té nejvyšší úrovni a doplnění o sestavu s pianistou Danielem Perezem, basistou Johnem Patituccim a bubeníkem Braianem Bladem slibovalo nevšední zážitek.
Přesně v osm hodin se v Kongresovém sále rozezněl klavír Emila Viklického, kontrabas Petra Dvorského, kytara a zpěv Jamese Harriese, kteří v několika písních, myslím dobře zvoleným druhem hudby, připravili nezaplněný sál. Píseň Café del Mar obsahovala citáty z Shorterovy Footprints Live a lidé se postupně scházeli ve větších či menších skupinkách, nicméně po přestávce Kongresové centrum zaplněno nebylo.
S malým opožděním, na které se nedá nic říct, protože šlo o zpoždění mistrovo, se na podiu objevil celý quartet, který okamžitě spustil. Skutečně krátkou chvíli si hudebníci osahávali nástroje a ozvučení a plynule se rozjížděli. První skladba neměla konce. Řekl bych, že pokud by celý koncert zabral jednu skladbu, nikdo by nic nenamítl. Hudebníci se do hraní vrhli hlava nehlava a publikum skutečně nešetřili: bubeník Blade u bicích nadskakoval, pianista Perez vydával pianu paralelní zvuky hlasem, kontrabasista Patitucci byl pohybově uchvácen rytmem a Wayne Shorter? Ten Kongresovému centru ukázal co je to překračování hudebních hranic. Svým melodickým umem, výrazným citem pro harmonii a originalitou spájel celé uskupení dohromady a hudba quarteta sršela silou. Skladby neměly jen jeden vrchol, bylo jich tu hned několik. Už už jste čekali, že po deseti minutách přijde konec (a i hudebně tomu vše nasvědčovalo), ale náhle si to hudebníci rozmysleli a rozpoutali další peklo. Myslím, že lidé, kteří odcházeli domů z Kongresového centra, byli jiní, než ti, kteří do něj přišli. Byli dobyti Shorterovou poetikou. Hudba quarteta na nás zanechává výrazné stopy.