18.března se v Koncertní síni Bohuslava Martinů v Trutnově odehrál dvojkoncert, na který návštěvníci festivalu JAZZINEC budou vzpomínat hodně dlouho!

Zpěvačka CRYSTAL MONEE HALL byla ještě lepší, než jsem si z dostupných nahrávek představoval. Její český doprovodný band za jejími zády hrál s evidentní chutí; prý je zpěvačka na ně nesmírně hodná a uznalá, takže je radost ji doprovázet. Marek Novotný je neobyčejně senzitivním pianistou, který navíc dokáže umocnit emocionalitu písní excelentními sólovými chorusy. Mnohdy je jeho vklad více než rovnocenný zpěvaččinu, zvláště v bluesověji a gospelověji laděných písních. Rytmika, kterou tvořili Petr Tichý (místo avizovaného Jana Jakubce) a Tomáš Vokurka, šlapala bezchybně. Především v duchovnějším repertoáru se vyznamenal Tichý, neboť jako kontrabasista se vyznačuje neobyčejně elastickými figurami, jež slouží nejen jako rytmické vzorce, ale též jako velmi citlivé podmalby. Baskytaru pak použil ve folkověji laděných písních, kdy zpěvačka vzala do ruky kytaru. Ta v téhle poloze evokovala spíše než obligátně uváděnou Tracy Chapman již dnes pozapomenutou Joan Armatrading. Ovšem největší vokální síla se skrývá v jejích písních, sycených gospelem, spirituálem, blues a soulem. Tady dosahuje velikosti těch zpěvaček, ke kterým se celou bytostí hlásí – Mahalie Jackson a Arethy Franklin; od té koneckonců vystřihla v plné kráse onu nezapomenutelnou svižnou dvanáctku „Rolling In the Deep“. Koncertní síní, mimochodem bývalým kostelem, což výkon jižanské zpěvačky ještě více motivovalo, zněly procítěné písně (např.vskutku jímavá „Home“), gospelové odvazy, spirituál vyrostlý z afrických kořenů, niterné blues (s pouhým doprovodem kontrabasu) a v samotném závěru hitovka Bee Gees „To Love Somebody“ (kterou ale nepohrdla ani Janis Joplin). V bouřlivě vyvolaném přídavku došlo i na čistokrevný jazzový standard – „Night And Day“, ve kterém si kapela také patřičně dosyta zasólovala…

Kdo čekal nevšední zážitek z vystoupení (mimochodem nyní jediného na českých a moravských pódiích) izraelské čtveřice URIEL HERMAN QUARTET, dostalo se mu mnohem víc než „jen“ orientálního jazzu! Když mladí muzikanti z Předního východu (v jejich případě bych ale použil název Blízký východ) začali hrát, okamžitě si vyprodaný sál získali. Antré obstaral Uriel Weinberger na flétnu kaval; maně jsem si vybavil dávnou reportáž v Melodii z pražského Mezinárodního jazzového festivalu 1967; nepamatuji si už, kdo ji napsal, ale zaujala mne zmínka o tom, že flétnové sólo Charlese Lloyda v úvodu jeho vystoupení bylo podezřele krásné, jako z jiného světa. Po flétně, která vytvořila jedinečnou náladu, přišel klavír lídra s jímavě výrazným motivem; poté zlom, kvarteto začalo bouřit a v té lavině, jež se neustále dynamicky, rytmicky i výrazově proměňovala, se mísily minimalismus, rocková razance kontrabasisty Avriho Borochova, klavírní preludia s duší Bacha a srdcem Debussyho v orientální melodice s příchutí blues, živelné i titěrně ponorné bubnování vousatého Haima Peskoffa. Ten chvílemi zářil radostí jako malé dítě. Všichni aktéři si hraní užívali naplno, pouštěli se skladbu po skladbě do stále uvolněnějších improvizací, aniž by ale ztráceli hlavu a smysl pro kompoziční stavbu a často neobvyklé aranžérské postupy. Weinberger hrál výtečně také na sopránku – např.ve „Winter Light“ ji rozezvučel až coltraneovsky; budiž mu ale ke cti, že tohoto nepřekonatelného génia nekopíroval, což pak naplno dokázal s tenorem v originální předělávce „Afro Blue“. Tady se blýskl také bubeník sólem, který opravdu zahrál. Není až takovou samozřejmostí, aby měl posluchač natolik intenzivní pocit, že hudba opravdu tryská nikoli z nástrojů, ale ze srdcí a duší. Vrcholem koncertního večera byla pak vedle úchvatných skladeb „Hour Of the Wolf“ či „The Silence“ rozměrná svita „White Night“, původně zkomponovaná jako Rhapsody for Jazz Quartet and Orchestra. Vznikla na základě Hermanových zážitků v Kostarice, kde absolvoval iniciační šamanský open mind obřad při pobytu mezi tamními Indiány. Folklórní názvuky jsou slyšet především v úvodní části, kde hraje příčná flétna; poté se kvartet vydává na výlet (či spíše pouť) krajem bohatým na vůně, chutě, barvy a přírodní živly. A ještě jedna věc mne zaujala – typicky židovská melodie zazněla až v přídavku! A o úplný konec se příznačně postarala svébytná, elegantní, ale přesto emocemi kypící coververze Cobainova majstrštyku „Smells Like Teen Spirit“. Ovace posluchačů vestoje nebraly konce…


(autor fotoreportu: Patrick Marek)

Podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován


*