IMG_7948Začalo to Malou písní do tmy. I na Jazzinci dne 25.března. Bratři EBENOVÉ zahájili svůj koncert na trutnovském jazzovém festivalu touto písní, a to ve velkém sále UFFO, mimochodem plném do posledního místečka, taktéž ponořeném do tmy. Pak se rozsvítilo. I těm, kteří přemýšleli, co má televizní celebrita se svými bratry společného s jazzem…

Mnohé již napovědělo jejich poslední album „Čas holin“, vřele přijaté kritikou (i námi zde), na kterém se podíleli výteční instrumentalisté z hájemství nejen rocku, ale právě i jazzu. Kontrabasista Jaromír Honzák v Trutnově nesměl chybět, ony Törökovy trumpetové party z alba pak převzal zdatně Kryštof Eben (jinak s neodmyslitelnými sluchátky na uších obsluhoval především klávesové nástroje). David Eben je znamenitým hráčem na saxofon (tenor a soprán) a klarinet, jeho virtuozita je ale cele podřízena melodii té které písně. (Maně si říkám už řadu let, že by mohl zkusit udělat nějaký projekt fúze jazzu s jeho hudební doménou, gregoriánským chorálem.) U akustické i elektrické kytary, také ale ukulele, (většinou) seděl mišíkovec Pavel Skála, s akordeonem a bezpražcovou baskytarou (většinou) stál jeho souputnik Jiří Veselý, za bicí soupravou tvrdil rytmus Jiří Zelenka. Frontmanem a hlavním tahounem byl dle očekávání Marek Eben, výhradní sólový zpěvák, střídající občas akustickou kytaru a elektrické piano. A bavič v tom nejsprávnějším slova smyslu – jeho promluvy by se mohly tesat do kamene jako bible pro spíkry.

Koncert měl nádhernou, vřelou atmosféru, i když písně Marka Ebena jsou všechno možné, jen ne veselé. A přesto tak působí. A nebo je to obráceně? Jsou veselé, ale působí nahořkle, ba smutně? Každopádně nejsou (a nikdy nebyly), zaplaťbůh, sladké. Repertoár se skládal především z nových písní, zazněly téměř všechny, včetně těch nejzdařilejších – „Nic není tak horký“, „Sbohem a šáteček“, Tsunami“ a „Zvláštní území“. Při interpretaci úchvatně jímavé balady „Zapomeneš“ jsem si uvědomil, že se Eben nejen vyrovná tolik adorovanému Leonardu Cohenovi, ale dokonce jej předčí. Právě o ten lidský rozměr autora a interpreta zároveň. To, co mně, jako posluchači, umožňuje věřit zpívanému. To, co dělá z písničky víc než pouhou příjemnou zábavu s lehounkým šimráním v různých částech těla. Proto Marek Eben dokáže umocnit sugestivitu Shakespearových veršů „Sonetu 66“ natolik, že jsem začal věřit v jejich sílu a moc.

Zazněl také průřez všemi předchozími alby. Po již zmíněné úvodní „Malé písni do tmy“ z prvního alba, jež vloni oslavilo 30 let (!), písničky jako „Folkloreček“, „Někdo klepe“, „Houston“ (Chlebíčky), „Nikdo to nebere“, „Trampská“ (Já na tom dělám), „Balík“ a „O balónu“ (Tichá domácnost) rozhodně potěšily ucho i duši. O to více však vyzněla ona sice odlehčená, ale přesto tíživě nahořklá existencialita nových písní…

(autor fotoreportu: Miloš Šálek)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..