Už se toho napsalo dost, a vesměs v superlativech, o novince „Discover Who We Are“ a jeho tvůrcích, kteří se zovou ROBERT BALZAR TRIO. Že bylo nahráno a mixováno v amerických studiích tam a tam, a že nahrávací tým je slovutný a spolupracoval s těmi a těmi americkými hvězdami, a že pianista, který nahradil dosavadního pianistu, žije, hraje a učí v USA, což je samo o sobě něco, před čím je třeba sednout si na zadek. Možná…ale já tak neučiním. Bohužel. Taky jsem se na nové CD Balzarova tria těšil. První zklamání jsem zažil na koncertě tria v Hradci Králové na Jazz Goes To Town, těsně po křtu alba v Jazz Docku. Zdálo se mi to jaksi studené, a právě díky (ne, to je špatně zvolené slovo), KVŮLI pianistovi Jiřímu Levíčkovi, který v triu vystřídal Stanislava Máchu. A to jsem netušil, že album bude ještě „studenější“!

rbt_LIGHTSJistě, má dokonalý zvuk, ale tak dokonalý, že je až sterilní. Ta muzika není ani trochu (až na výjimky, o tom se ještě zmíním) „zašpiněna“ tím, co jazzovou hudbu odlišuje třebas od klasických sonát. Všichni víme, co to je. Bezprostřednost, spontaneita, emoce, vášeň, vnoření, rvavost! Robert Balzar je bezesporu znamenitým basistou a opravdovým lídrem, ale na albu vzal třeba smyčec jen sporadicky, přitom na koncertech jím úžasně jazzovou komořinu přímo rozdírá (a na předchozích deskách také). To je případ třeba úvodu a konce závěrečné kompozice (a podotýkám, že jeho vlastní) „Never Before (For K.)“, kdy vedle tohoto basového zvuku chřestí a ruchají různé drobné perkuse v rukou bubeníka Jiřího Slavíčka a Levíček svůj klavír nápaditě preparuje. Tahle albová finálovka se pak rozjede skutečně s vervou, má šmrnc, tah na bránu, dynamické i harmonické změny, vynikající sóla, zkrátka emoční šťávu! A přitom je to v podstatě balada. Druhá, a taky poslední skladba, jež se vyjímá ze sterility alba, je předposlední track, Balzarova vypalovačka „Day Off“ s příchutí latiny a s pestrou rytmikou, a to hlavně díky bubeníkovi.

Předchozích šest kompozic se sice vyznačují melodickými motivy, povyšujícími tyto až někam k písňovým formám, ale sráží je právě ta přílišná vybroušenost a dokonalost, jež navíc zkušenému jazzovému posluchači nabízí to, co v jazzu nehledá – předvídavost, co bude dál! Týká se to především klavírní hry, kdy má takový posluchač dojem, že ta hra vlastně nic nevyjadřuje, nic neříká, prostě plyne příslušným časovým úsekem. Mnohdy jsem se já osobně raději zaměřil na rytmickou stránku, tam bylo často co poslouchat, ale ani tam jsem se nějakých velkých překvapení nedočkal. Zářným příkladem budiž uchopení nádherné písně „Živý“ z repertoáru Dana Bárty, kdy je ústřední motiv hrán zcela totožně a ona jazzovější, improvizační vložka pak působí až příliš „naroubovaně“ (a ještě k tomu to není moc vhodný roub…). Ale zde musím alespoň vyzdvihnout nádherně křehké a malebné basové sólo, jež pod názvem „Hope (For Your Sound No.3)“ slouží vlastně jako předehra k této skladbě…
Takže, když shrnu všechna pro a proti, vychází mi počet 2,5 recenzentních hvězdiček (z pěti, ne z deseti – to by bylo až příliš kruté!).

Podobné články

8 komentářů

  1. Zítra

    Zajímavé, já si ten koncert nadmíru vychutnala a přišel mi emočně hodně nabitý :o) třeba říct, že jsem jen amateur. Desku jsem zatím neslyšela, ale kamarád ji má i podpsanou, tak až ji pošle dál, snad mne nezastudí jako vás.
    Pěkný večer přeji.

    Odpovědět
  2. Soňa Kajzrová

    Po přečtení této kritiky si říkám, jestli by nebylo potřeba se zajít podívat za autorem osobně a zkontrolovat si jeho zdravotní stav, protože jestli nebyl zrovna v horečném boji se silnými zimnicemi, tak musí být z nějakého neznámého důvodu zaujatý. Nové album Roberta Balzara je dokonalé a to právě svou vřelostí a srdečností. Pánové hrají výtečně a proto si mohou zvuk a hru užívat, kdo byl na jejich koncertech, tak to zažil na vlastní oči, nelze se u toho neusmívat a plout s nimi na jazzové lodi. Pan Levíček do tria zapadl skvěle a o jeho kvalitách se vůbec nemá cenu dohadovat, on prostě umí. Album má skvělý začátek, střed i konec, každý si v něm vybere tu svou „nejoblíbenější“ která bude korelovat se současnými pocity posluchače. Takže tímto děkuji triu za zpestření života a panu Hockovi přeji brzké uzdravení.
    S pozdravem, Kajzrová Soňa

    Odpovědět
  3. Jan Hocek

    Děkuji, již jsem zdráv…ale ten horečnatý boj se silnými zimnicemi bude asi už mým doživotním osudem…Jen takovou malou radu, vážená paní: Střezte se poslechu jiných trií (Roller trio, GoGo Penguin, Phishbacher Trio…jen namátkou)! Ty byste nepřežila, to už není ani zpestření…

    Odpovědět
  4. Soňa Kajzrová

    Vidíte, každý máme nějaký vkus. Děkuji za pokus o rozšíření obzorů, ale tyto tria znám a přesto mám nejradši trio pana Balzara. Mám ráda upřímnost a ryzost jejich tvorby, nejsem zvědavá na efekt, nepotřebuji vidět kontrabasistu držet nástroj, jako ženu lehkých mravů a pianistu točícího se na židličce… Jsem přesvědčena o tom, že album „Discover Who We Are“ je velice kvalitní a povedené, a proto ho vaše kritika nijak neohrozí, ale přesto byla zbytečná.

    Odpovědět
  5. Jan Hocek

    Nebudu vyvracet váš názor a už vůbec nechci měnit váš vkus a vnímání jazzové hudby…dodal bych jen takovou noticku, která vám možná napoví gró mého nazírání na tuto specifickou hudbu, a přiznejme si, že slovy básníka Hraběte nerentabilní hudbu: Duke Ellington si nechával před koncertem či natáčením mírně podladit své piano, aby…ale na to už možná přijdete sama, pokud přestanete vidět jen tu svoji pravdu jako prostředek boje…ale ohrazuji se (a to velmi důrazně!) proti tvrzení, že Balzarovo album moje „kritika nijak neohrozí, ale přesto byla zbytečná.“ Pominu ten fakt, že o jazzu (a o soudobé vážné hudbě, která je na tom ještě hůře) píšu z vlastního nadšenectví a bez nároku na honorář, ale vy ve své zaslepenosti popíráte to, po čem dneska tvůrci nejvíce volají – aby se o deskách a koncertech psalo, a psalo se nikoli reklamním a promotérským jazykem, protože ten nikam umění neposouvá, nevytváří prostředí zdravého soupeření, snahy o nezkostnatění a neusnutí na vavřínech…Myslím, že jsem svůj názor podpořil argumenty, stejně tak, jako jsem podpořil argumenty pochvalné recenze (a když už jsme u trií s klavírem, přečtěte si zde zveřejněné recenze alb a koncertů např. Martina Brunnera či tria Otto Hejnice, respektive Ondřeje Krajňáka…)

    Odpovědět
  6. Soňa Kajzrová

    Neviděla bych v tom přímo zaslepenost, či boj, já nejsem bojovný typ. Zajisté je důležité psát kritiky, jak pozitivní, tak negativní, hlavně objektivní, v tom s vámi souhlasím. Právě proto, že dnes není úplně jednoduché narazit na kvalitní hudbu, tak jsem byla zaskočena, když jsem si přečetla kritiku, s tak jednoznačně nechvalným nádechem, na něco, z mého pohledu opravdu kvalitního. Jako by jste jim vnucoval, že desku nahráli v New Yorku jen proto, aby se o tom mluvilo a psalo nebo že pianista se dělá lepším, kvůli tomu, že učí v USA. Jestli píšete pro radost, tak bych asi zrušila systém hvězdiček, přišlo by mi to upřímější. Trio Otto Hejnice mám moc ráda a četla jsem na něj několik dobrých kritik a o to víc jsem přesvědčena, že Balzarovo trio si zaslouží stejně dobrou kritiku.

    Odpovědět
  7. Borek

    Zdravim – drive jsem take psal pro jazzport – na muzice je krasne ze je rozdilna a v jazzu plati to ze kazdy prida neco osobiteho. V jazzu uz bylo zahrano, zkomponovano temer vse mozneho i nemozneho – vetsina veci se nekonecne opakuje ci klonuje z predchozi tvorby. Myslim ze umeni je to prodat a predat publiku. Cetbam recenzi davam opravdu velkou rezervu jelikoz me vetsina z nich nikdy nedala objektivni nazor dokud jsem album neslysel. Balzar je borec a hrat umi – Ja jsem rad za kazde nove album co u nas vznikne – Samozrejme nejde neustale produkovat superlativni a jedinecna alba – ta doba je davno pryc – dnes uz je to o necem jinem bohuzel – pro me je nejvetsim uspechem kdyz se podari jazzovemu umelci oslovit ne jazzove posluchace ( kdo to dnes umi a dela? ) preji jak panu kritikovi tak posluchacum neztracet lasku k jazzu a objevovat – dle me zkusenosti album ktere se mi nelibilo se mi zacalo libit az po par letech.

    Odpovědět
    • Jan Hocek

      Souhlasím pouze z části…
      1) Hudba je nevyčerpatelnou studnicí…jen se nebát a nestát či nepřešlapovat na místě…on je to vždycky risk, pouštět se do něčeho neprobádaného…co na to lidi, že?
      2) Nevyžaduju po interpretovi, tím méně jazzovém, aby „vyráběl“ (abych použil jiné průmyslově zabarvené slovo) superlativní a jedinečná alba – stačí, aby nebyla „ústupkem“, krokem zpět, a hlavně: aby to nebylo záměrně líbivé, uhlazené, standardní, aby to neurazilo, ale zároveň neprovokovalo…a v případě Balzarova tria jsem nové album posuzoval v kontextu jejich předchozí tvorby…a to bylo vůči nim fér…protože, kdybych to měl posuzovat v kontextu klavírních trií vůkol v Evropě (jichž přibývá jako hub po dešti – zaplaťbůh), dopadla by ta recenze ještě drtivěji…je mi líto…
      3) Role času hraje pozitivní roli pouze v případě avantgardní hudby…v ostatních případech jde pouze o „zvyk“…

      Odpovědět

Napište komentář

E-mail nebude publikován

*