Jak jsme vás již informovali, ve dnech 7. – 10. července proběhl FESTIVAL BOSKOVICE. A to již potřicáté!
Program svojí pestrostí a kvalitou takovému obdivuhodnému výročí odpovídal. Kromě hudby se na šesti místech odehrával divadelní program, jenž čítal 13 představení. V kině Panorama se promítaly mimo jiných filmy Miloše Formana a Ivana Passera, nechyběly dokumenty, pohádky či studentské práce. Nedílnou součástí byly též výstavy, včetně prostorových instalací v městských lokalitách. Páteří jsou (protože trvají nadále) dvě výstavy v Muzeu regionu Boskovicka – Vladimír Kokolia: „Slow Looking“ a Adam Kašpar: „Boskovická brázda“ (obě do 18.září) – jedna v synagoze, což jsou kresby a koláže Adolfa Hoffmeistera (do 21.října), a ta čtvrtá v Židovském obecním domě představuje komiks Pavlíny Šulcové a Kakalíka „Antisemitismus je když“ (do 4.září). Obohacením festivalového dění byly bezesporu přednášky (především na politologická a historická témata, jež připravili např. Igor Lukeš, Jan Moláček, Petr Blažek či Jaroslav Šebek) a autorská čtení (Kamila Hladká, Ondřej Hübl) v Klášterním sklepě. Pokládaly se také další Kameny zmizelých, tentokrát mimo židovskou čtvrť.
Nebylo v silách jedince reportovat veškeré dění. Stejně jako vloni byl pro mne primární jazzový program. Ale nepohrdnul jsem samozřejmě dalšími žánry; hlavní byla pro můj výběr kvalita, ať už očekávaná či tušená.
7.červenec. Den #1
Hudební festivalový program zahájila pozoruhodná maďarská skupina SÖNDÖRGÖ. Maďarsku totiž patřil letošní projekt Fokus, v němž rok co rok je v Boskovicích představena nějaká země ve speciálních hudebních, filmových, literárních i politických konotacích. Pětičlenná kapela objevuje ztracenou hudbu srbských a chorvatských vesnic u Dunaje a samozřejmě i makedonský a vůbec balkánský folklór. Ale nikoli v podobě řízné dechovky, ale s drnkacími nástroji, jakou jsou tambury (starodávné pětistrunné loutny). Chvílemi by se jejich hudba dala označit jako balkánský bluegrass. Naštěstí ono sice virtuózní, ale přece jenom výrazově stejné pidlikání, bylo obohaceno o klarinety a flétny. Výbušná hudba rozpálila zcela naplněný sál Skleníku do brunátna…
V synagoze excelovalo folkové trio ŽAMBOŠI. Trojnásobného držitele Anděla ve složení Jan Žamboch (sólový zpěv, kytara), Stanislava Žambochová (akordeon, zpěv) a Jiří Nedavaška (bicí, samply) jistě nemusím představovat; recenzoval jsem tu i jejich zatím poslední album “Světlojemy“. Z něho také pochází píseň „Dýchej“, jež mne opět uhranula. A když zazněla „Sílu!“, došlo i na sůl… „Poslední dobou jsem patetický, chybí mi Krylovy texty/Chybí mi Pepa Streichl a chybí mi Filip Topol/Váhám zda přeci jen nedal jsem si nesplnitelný úkol/Zjistit jakými že to nástroji má pravda a láska vyhrát…“
Více jsem z programu nestačil, neboť přijížděli kamarádi z daleka, které jsem celý rok neviděl. Takže jsme si toho měli hodně co říci. A zlatavý mok do festivalových pohárů proudil…
8.červenec. Den #2
Ve Skleníku se začala představovat česko-německá jazzová scéna. Na festivalu již podvacáté! Ta německá byla tentokrát zastoupena hudebníky z Drážďan. Jako první vystoupilo duo LAND ÜBER. Čili Benny Gerlach (el.violoncello) a Karl Helbit (altsaxofon, flétna). Jejich hudba je díky samplování partů neobyčejně bohatá, vrstevnatá, zvukomalebná a melodicky květnatá. Místy to evokovalo Garbarka, nechyběl rockový říz, ambient, minimalismus ani free jazz. Oba protagonisté výtečně pracovali s proměnlivou dynamikou, výrazivem, kontrasty, kontrapunktem i unisony. Ze sedmi kompozic, jež zazněly, zmíním výtečně gradovanou a zahušťovanou „Dreaming“ (tady dokonce cellista dosahuje až apocalyptické razance), „In the City“ (vypjatá vzpomínka na koncert ve Stuttgartu) a závěrečná „Waves“, v níž se všechny dosavadní postupy střetly naplno…
Trio IMPROVIFE je unikátním projektem tří výtečných a renomovaných improvizátorek Agnes Ponizil (zpěv, akordeon), Anne-Kathrin Wagler (piano, perkuse) a Dorle Ferber (housle, zpěv). Jejich hudba, vyvěrající z volné improvizace, se přelévá ze zvukových jemnůstek až meditativního charakteru do free jazzu a soudobé vážné hudby, to vše se silnou příchutí německého folklóru a šansonu. Došlo dokonce na zhudebněné verše Jana Skácela, jež zpívala německy a lámaně česky (ale víceméně srozumitelně) Ponizil. Vystoupení zakončili moravskou lidovkou „Dobrú noc, má milá“…
Mezi tyto dva jazzové koncerty se vklínil jedinečný koncert německé kapely VOLKMAR MIEDTKE & ULTRAFON v Letním kině. Výjimečný byl hned dvakrát. Za prvé: hudba. Dala by se charakterizovat jako free rock, ovšem to nijak nevypovídá o různorodých příměsích a příchutích bezuzdných improvizací; nejvýrazněji se projevují psychedelie, analogová elektronická hudba, zvláště pak krautrock a dub, také jazz i vlivy experimentální soudobé hudby. Jejich hudba působí až hypnoticky. Mimochodem kapelník, jehož domovem je temný Schwarzwald, je pevně spjatý s českou a moravskou alternatitivní scénou. Miedtke vystupoval jako host se skupinou Dunaj a byl členem Václavkovy skupiny Klar. V jeho studiu vznikla celá řada alb, včetně právě všech alb Dunaje. A za druhé: jako host vystoupil se svojí pohybovou performancí výtvarník Vladimír Kokolia. A nebyla to rozhodně náhoda, neboť jeho rocková úderka E, jež působila v letech 1985-1997 (hráli v ní dunajští Václavek a Ostřanský), byla výjimečná Kokoliovým pohybovým šílenstvím v neuvěřitelné symbióze s jeho zpěvem. Tentokrát jeho taneční improvizace reagovala na instrumentální improvizaci čtveřice rockerů z Černého lesa… A byl to zážitek!
9.červenec. Den #3
Když úvodní festivalový koncert (maďarští Söndörgö) zaplnil celý Skleník, říkal jsem si, že to tak každý rok bývá, neboť na jiných scénách se ještě nic neodehrávalo. Takže žádný zázrak. Ale bylo to samozřejmě potěšující. Jenže to, co se stalo při vystoupení jazzového dua EMIL VIKLICKÝ & PAVEL HRUBÝ (tedy kombinace klavír & basklarinet), to jsem tady ještě nezažil. Sál byl nacpaný k prasknutí, stálo či sedělo se úplně všude. Muzikantům se pochopitelně hrálo dobře, bylo vidět, jak si to užívají. Zazněly skladby nejen z jejich skvostného alba „Between Us“, jako třeba Viklického „Not Yet“ či Hrubého „Timelessness“, ale také již osvědčené fláky z repertoáru Viklického jako např. „Bazalička“, v níž se Hrubého basklarinet dmul dolphyovskou silou i prasilou a´la didgeridoo. Došlo též na čerstvé novinky a jako přídavek zazněla křehká balada Horace Silvera „Peace“… V Boskovicích se obecně nepěstuje standing ovation, ale tady stáli v nadšených ovacích všichni. A ještě jedna pozoruhodnost se udála: Po CD, jež dvojice měla k prodeji, se jen zaprášilo!
Drážďanské trio EROS charakterizovalo svoji hudbu jako amorální free jazz. Poněkud matoucí, neboť absence etiky v tomto případě znamená touhu po krásnu. Bezpečný přístav pro všechny ztracené duše hledající estetický velký třesk, abych dále citoval, vystavěli ten večer kytarista Max Löb Garcia, flétnistka Karoline Schulz a violoncellistka Sabine Grüner. V jejich volných improvizacích se pojí free jazz s cooljazzovou zvukomalebností, flamencové exprese s debussyovským impresionismem, soudobá avantgarda s minimalismem. Nechyběla ani basová flétna, která rozechvívala duši…
Poté nadešel čas pro ONDŘEJ ŠTVERÁČEK TRIO. Pro jazz, sycený Coltranem a jeho výrazovým konceptem Sheets of Sound, který je ale čím dál více ovlivněný Štveráčkovým instrumentálním a lidským zráním. Ostatně to se prodralo s plnou vervou již před více než dvěma lety na albu jeho kvarteta „Space Project“. Tenorsaxofonista Ondřej Štveráček s bubeníkem Markem Urbánkem a fenomenálním kontrabasistou Janem Fečem, který si při strhujících sólech pobrukuje jako kdysi legendární Luděk Hulan, rozbalili hard bop šmrncnutý new jazzem par excellance. Včetně coververzí standardů, jež Coltrane taktéž interpretoval – „I Want To Talk Abou You“ a „Night And Day“, který trio pojalo jako straight-ahead jazz s příchutí latiny…
Na pódiu Skleníku stanulo další německé trio – SEIN. Tvoří jej zpěvačka, akordeonistka a zde i klavíristka Agnes Ponizil (jež se ve čtvrtek představila v triu Improvife), houslistka a violistka Andrea Hofmann a altsaxofonista Hartmuth Dorschner. V jejich jedinečné hudbě se snoubí cool jazz s minimalismem a soudobou avantgardní hudbou, nechybí freejazzové výrazivo, etnická hudba (použití kalimby) či šanson. Díky Ponizil zazněly opět Skácelovy verše a navíc také zhudebněná báseň Františka Gellnera „Perspektiva“… „Má milá rozmilá, neplakej!/Život už není jinakej.//Dnes buďme ještě veseli/na naši bílé posteli!//Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví./Zejtra si lehneme do rakví.“ Silné vystoupení!
Česko-německý jazz ve Skleníku vyvrcholil speciálním festivalovým projektem STRATEGY OF TENSION. Soudobý jazz mezi Coltranem a free jazzem v unikátním uchopení Coltraneovy skladby „Africa“ a čerstvých autorských počinů saxofonisty Hartmuta Dorschnera a Agnes Ponizil, jež tu hrála na piano v expresivním stylu a´la Alice Coltrane v posledním Coltraneovu kvartetu. Česko-německé sexteto ad hoc tvořily vlastně Ondřej Štveráček Trio a Sein. Všichni se vystřídali ve šťavnatých sólech, nejvíce ovšem lídr uskupení Ondřej Štveráček. Dorschner si tu zahrál i na sopránku. Byť koncert začal již v neděli, nepocítil jsem únavu ani zbla. Jen trochu vadily příliš vyhulené decibely Tata Bojs z Letního kina, jež do Skleníku pronikaly. Ale nepodařilo se jim zvítězit…
10.červenec. Den #4
Protože jazz již na festivalu odezněl, mohl jsem zavítat na Panský dvůr, kde byla UNIscéna, jež poslední festivalový den představila i rockové legendy ještě z osmdesátých let minulého století, na které jsem s kamarády chodil tehdy s magnetofonem a nahrával jejich koncerty, mnohdy na dlouho poslední…
Program zahájila zajímavá skupina PŘETLAK VĚKU. Ta začala hrát v roce 2011 a na svém kontě má již tři alba na nezávislé značce Polí5. Netradiční obsazení s bicími, baskytarou, s dvěma příčnými flétnami plus dechový syntezátor skýtá jinou energii, odlišnou od rockové alternativy. Fúze folku, punku a undergroundu je tak tvárnější a sofistikovanější.
Skupina OSWALD SCHNEIDER patří ke stálicím naší alternativní rockové scény již tři desítky let, ale její počátky sahají až do roku 1983, kdy ji Luděk Majer a Jan Kopecký založili. Doposud se v ní vystřídalo kolem třiceti muzikantů, včetně Milana Caise (dnes Tata Bojs) a Filipa Nebřenského (Hm…). Od roku 2004 hraje v ustálené formaci (Luděk Majer, Jan Kopecký, Ondřej Schicker, Miloš Sojka a Ivana Stanislavová), jež také natočila výtečné album „Wald Schneid“ (Polí5, 2017). Jejich hudba je vyloženě chameleonská, přesto to funguje náramně. Trocha psychedelie, kytarovky, jazzu, country-rocku, roztančenosti, omamného soundu a´la 4AD, art rocku, trip hopu, zkrátka něžností i vypjatostí, jež žádného festivalového fajnšmekra neurazí. Totálně mne pak dostali šťavnatou coververzí slavné písně Psích vojáků „Chce se mi spát“…
Skupina JEŠTĚ JSME SE NEDOHODLI patří k těm největším legendám brněnské alternativní scény. Celá osmdesátá léta byla díky hudební syrovosti, drsnosti a občasné textové morbiditě postrachem všech kulturních pracovníků, takže k celé existenci kapely patřila řídká frekvence koncertů (tak nanejvýš pětkrát ročně). Jejich hudba, především z pera kytaristy Stanislava Filipa, je ovlivněna Cpt.Beefheartem. Texty jsou dílem baskytaristy Karla Davida a občas též zpěváka a pohybového performera Petra Lišky. Vystoupení mělo výrazné teatrální rysy a z písní na mne dýchnul normalizační svrab, proti kterému kapela bojovala nevybíravě explicitní expresivitou. Byť sama sebe nebrala tak úplně vážně. Ale když zazněl „Tajný“ nebo „Rychlé šípy“, běhal mi mráz po těle a vstávaly chlupy… „Tak třeba Rychlé šípy už dávno nežijí ve shodě/sem tam se sešli ve stejné hospodě/ale teď Červenáček emigroval/Hojer pod pantoflem trhá partu/Jarka Metelka se odstěhoval na vesnici/a Mirek Dušín prý podepsal Chartu//Rychlonožka duše nestálá/dělá v ČKD u ponku/a v kantýně denně potkává/mistrovou z balírny – Robinsonku…“
Pražská kapela OTK působí na tuzemské rockové scéně od roku 1988 a ve svých počátcích byla personálně i koncertně spřízněná s Tata Bojs. Skupina, již umělecky vede Ondřej Ježek (kytara a sólový zpěv, často křičený či polorecitovaný), je jinak zvukový a elektronický mág (např. experimentání electro trio Data Koroptev), jenž také vlastní jedno z našich nejlepších nahrávacích studií. Sestava skupiny se již ustálila, což je na sehranosti znát; v poměrně tvrdé, až postpunkové hudbě, ale se spoustou výrazových zvláštností (třeba psychedelií), si vedle Ježka zařádili baskytarista Honza Žalud, klávesák Honza Klempíř a bubeník Vít Holub.
Odpoledne jsem si z Panského dvora odskočil do evangelického kostela, kde vystoupilo MARIE PUTTNEROVÁ TRIO, to jest zpěvačka Marie Puttnerová, známá třeba z Půljablkoně, a dva kytaristé – Martin Novák (jinak ale bubeník z Druhé trávy či od Jany Kirschner a Lenky Dusilové) a Petr Uvíra (kytarista z kultovních opavských skupin Ladě či Heimat). Puttnerová a Novák se ostatně propojili i v životě (čekají již druhého potomka) a na jejich hudebním světě se to pozitivně odrazilo; vedle autorských písní Puttnerové zazněla zhudebněná křehká poezie Jana Zahradníčka („Píseň o domově“, „Pozdrav po Měsíci“) či surreálná Vlastimila Třešňáka. Když zazpívala Třešňákovu píseň „Martine“ (inspirovanou smrtí bratra disidentské novinářky Petrušky Šustrové, který si ve švýcarské emigraci šel jednoho dne zaplavat a už jej nikdo nespatřil…), nahrnula se mi do očí palčivě slaná voda. V závěru koncertu, který dával tušit, že pomyslné hranice folku se dají ještě posouvat, potěšilo trio Marušky Puttnerové sugestivní adaptací slovenské lidové písně „Býval v horách“ z repertoáru písničkářky Zuzany Homolové…
30.ročník Festivalu Boskovice skončil. Už teď se těším na další ročník!
Autoři foto:
- Josef Bednář (Improvife, Ondřej Štveráček Trio, Sein, Strategy of Tension)
- Monika Šindelková (zbytek – tj. sedm vystupujících!)
- Jan Hocek (Miedtke+Kokolia, Eros, Oswald Schneider, OTK)