Ikonická postava kanadského jazzu, trumpetista Al Muirhead (ročník 35), začal natáčet alba pod svým jménem až v roce 2014. Letos 19.února vyšel na značce Chronograph Records v pořadí pátý titul, a to živá deska (na CD, LP vychází 26.3.) jeho souboru AL MUIRHEAD QUINTET „Live From Frankie´s & The Yardbird“. Ta přináší záznam z vystoupení ve dvou jmenovaných kanadských klubech v roce 2018…
Al Muirhead veřejně vystoupil ve 12 letech, v 18 poprvé nahrával, byl oporou souborů Dizzyho Gillespieho a doprovodných bandů Paula Anky, Rosemary Clooney, Franka Millse i Diany Krall. Nyní on sám na albové novince, na níž válí hlavně na basovou trubku, stojí v čele skvělé kapely. V obou klubech jsou mu oporou tenorsaxofonista Kelly Jefferson, jenž hrál v Big Bop Nouveau Maynarda Fergusona, Chris Tarry Group, Jefferson Grant Quintet či s Marcem Rogersem, a kontrabasista Neil Swainson, v jehož portfoliu figurují takoví jazzmani, jako Woody Shaw, George Shearing, Jay McShann a Walter Norris. Kytaristé se vystřídali dva, stejně tak bubeníci. Jim Head spolupracoval třeba s Timem Hagansem, Marií Schneider, Bobem Mintzerem a Sheilou Jordan, Reg Schwager hrál s legendami jako Hank Jones, Pepper Adams, Jimmy McGriff či Zoot Sims; Ted Warren bubnoval u Lewa Soloffa, Normy Winstone, Kennyho Wheelera a Howarda Johnsona, Jesse Cahill pak u Georga Colemana, Erica Alexandra, Eddieho Hendersona a Davida Newmana.
Dvaapadesátiminutové album obsahuje devět tracků, uvozených dvojím provedením slavné pecky Sonnyho Rollinse „Tenor Madness“. Tam se kvinteto odhaluje jako šťavnatě bopující kapela bez bázně a hany, včetně sólových chorusů všech aktérů; trochu mi vadí ne zcela zvládnuté vysoké rejstříky ve hře tenorsaxofonisty, ale faktem zůstává, že kvinteto jede opravdu na plné pecky, což omlouvá tyto v zásadě nepodstatné chyby. Vedle trojice standardních balad, zahraných s citem pro melodičnost a vřelost („I Don´t Stand a Ghost of Chance With You“, „Mona Lisa“, kde se dostane ke slovu normální trubka, a „Emily“), zaujmou další dvě ikonické kompozice moderního jazzu a Muirheadova autorská skladba „A Tune For Cal“, která je ze stejného vrhu. Všechny svižné, místy až strhující. „Joy Spring“ (Clifford Brown) je vskutku skvostně frázovaná a ve střelhbitém sóle se tu vyznamená především kytarista (Cahill). A „Four Brothers“ (Jimmy Giuffree), proslavená především bigbandy, nijak v hutnosti a říznosti nezaostává…
Prostě jazzový mainstream, který nikdy neomrzí, pokud je zahrán s chutí a zaujetím zkušenými istrumentalisty!
