Nedělní den pro nás začal metalovým nářezem v Otto Gruber Halle a vyvrcholil opět v kongresovém sále, který se již poslední den zdál poměrně spoře zaplněn, obzvláště na první koncerty.
Wobble8
Metalový noise v podání formace Wobble8 ve složení Sofia Salvo (baryton saxofon), Sebastian Pfeifer (syntezátory), Dan Peter Sundland (baskytara, zpěv) a Valentin Schuster (bicí) se sice do Otto Gruber Halle náramně hodil, ale bylo to vcelku silné kafe a s podivem na můj vkus až přespříliš velký hluk. Vystoupení to však bylo zajímavé, asi kdyby pro mě nebylo první v daný den, vydržel bych déle. Takhle jsem druhou půlku raději vyposlechl ze vzdálené terasy kongresového sálu, kam zvuk tohoto intenzivního vystoupení z Otto Gruber Halle bez problémů doléhal.
Industriesalon
Trio ve složení Marina Džukljev (piano), Christian Weber (kontrabas) a Michael Griener (bicí) dostalo prostor na hlavní scéně festivalu. Z popisu a vyprávění příběhu neznámého podle festivalového programu jsem se toho sice docela obával, ale nakonec mi to sedlo a tohle freečko jsem bez újmy přežil celých 45 minut.
Ye Olde 2
Složení projektu Ye Olde 2, kde se vedle pozounisty a lídra Jacoba Garchika sešli hned dva kytaristé a jedna kytaristka – Brandon Seabrook, Mary Halvorson a Jonathan Goldberger (kytara, baritonová kytara) – doplnění bubeníkem Vinniem Sperrazzou, bylo už na papíře nesmírně zajímavé. Byť to dle zaplnění sálu z necelých dvou třetin vypadalo trochu na dojezdový den, nakonec jsme se konečně dočkali vrcholných zážitků celého festivalu.
Předvedli nám skvělou hudbu z nového alba At the End of Time a vzali nás s sebou na neuvěřitelnou cestu – přičemž bylo úplně jedno, kam a jak. Báječné souznění i dravé disonance všech tří kytar z vystoupení udělaly prozatímní vrchol celého festivalu. Záživné bylo i Jacobovo uvádění skladeb, kdy popisoval inspirace cestami do vesmíru a různými vědeckými i pseudovědeckými teoriemi. Hlavní však byla hudba, která dávala hluboký smysl a byla důmyslně prokomponovaná.
Giotis Damianidis & August Pirodda
Na scéně měl původně vystoupit projekt Thousand Leaves, jenže kvůli vysokému věku (85 let) jeho lídra, klavíristy Masahika Satoha, a jeho neschopnosti přicestovat došlo na poslední chvíli ke změně programu. Jako pohotový záskok nastoupil za Masahika August Pirodda a kytaru měl na starosti Giotis Damianidis (jinak také basák z kapely Don Kapot).
Piano zpočátku sloužilo hlavně jako perkusivní nástroj a oba muzikanti spolu vytvářeli zajímavý dialog. Ten mě vtáhnul a jejich hudební konverzaci jsem zpočátku s chutí naslouchal. Byli schopni vytvořit dramatickou atmosféru a neskutečné pnutí, i když vlastně nic moc víc tam nakonec asi nebylo.
Yeah No
Oslava 30. výročí kapely Yeah No v čele s tenorsaxofonistou a klarinetistou Chrisem Speedem, kterého doprovází trumpetista Cuong Vu, baskytarista Skúli Sverrisson a bubeník Jim Black byla úplným završením 46. ročníku festivalu. Je to vůbec možné, že už se znají třicet let?
Tohle bylo povedené zakončení celého festivalu a jen mě utvrdilo v tom, že neděle byla rozhodně nejsilnějším dnem. Yeah No nezacházeli do žádné přehnané avantgardy, nabízeli melodické a hezky čitelné skladby, ale hlavně jim to výborně šlapalo. Bylo na nich vidět, že opravdu dává smysl, že zase hrají spolu, což Chris Speed před poslední skladbou sám dojatě vyjádřil.
Letošní ročník nám opět nabídl neuvěřitelně pestrou přehlídku hudby, pro mě často na hranici stravitelnosti či pochopení, ale i to je součástí této výzvy a celého zážitku! U východu ze sálu, stejně jako minulý rok, stál dvojřad pořadatelů, kteří zaslouženým potleskem děkovali odcházejícím divákům za další vydařený ročník Jazzfestivalu Saalfelden.
Štítky