Vyvrcholení JazzFestuBrno – Charles Lloyd v SONO

Legendární saxofonista, flétnista a kapelník Charles Lloyd se svým Sky Quartetem přinesli posluchačům zážitek, který lze jen těžko vyjádřit běžnými superlativy. Přesto se pokusím zachytit atmosféru, momenty meditace i extáze, které koncert vydal.  Hala SONO byla setmělá, jemné světlo se snou­bilo s potemnělým pódiem – čekání bylo naplněno tichým očekáváním. Když kvartet vstoupil na pódium, prostor najednou dýchal – jakoby se otevřela brána mezi běžným světem a hudebním prostorem.  Různorodé publikum, čítající dlouholeté jazzové fanoušky i nováčky, bylo okamžitě vtáhnuto do společného dění. Charles Lloyd působí jako meditující průvodce – jeho tóny byly jemné, v některých momentech téměř mumlavé, v jiných plné extatického výrazu. Klavírní práce Jasona Morana nabídla harmonické plochy, které vznikaly jakoby z ničeho – jemné akordy postupně rostly, vrůstaly do pulsu prostoru. Kontrabasista Larry Grenadier a bubeník Eric Harland tvořili základ, někdy jen vydechování prostoru, jindy bouři rytmu – ovšem vždy ve službách tlumeného napětí. Celý koncert se dle repertoáru odvíjel volně. Nebyl to jen sled skladeb, ale spíše kontinuální tok. Zněly vybrané kusy z alba The Sky Will Still Be There Tomorrow, které vyšlo vloni. Došlo k momentům, kdy se publikum ocitlo v tichu – mezi skladbami nebo dokonce uvnitř skladby, kdy zvuk ustal a přesto „něco“ pokračovalo. V tomto bytí – nebytí napětí rostlo, a když zvuk opět přišel, nabral intenzitu.

Úvod koncertu – Lloyd pomalu rozezníval první tóny, jako by si ladil své vnitřní frekvence.  V jednom okamžiku saxofon zní téměř jako dech – publikum bylo jak v modlitbě, oči zavřené, těla uvolněná. Při klidnějších pasážích Moran rozvinul klavírní arpeggia, která se vlnila, jako by byla vodní hladinou a kontrabas s bicími byly jemnými vlnkami. Náhlý výbuch – třeba když Lloyd přešel na flétnu nebo když Harland vypustil „výměnu“ v rytmu – a prostor reakčně zareagoval.  Ve finále hlavní části koncertu se rytmus zrychlil, tóny nabraly sílu, zvuk byl už víc než hudba, byl transcendentální. Publikum, dříve sedící v klidu, se najednou vložilo do rytmu – tleskání, spontánní úsměvy, oči rozzářené.

Když Lloyd z tenorsaxofonu vyloudil dlouhé, rozechvělé glissando, které se rozprostřelo nad místností, nastalo ticho. Piano, basa a bicí plynule vstupovaly a vystupovaly do proudu a z proudu. Dynamika hry byla naprosto homogenní.

Koncert působil jako poutní cesta – nejprve výstup k tichu, pak průchod, a nakonec výstup do jiného prostoru. Místo běžného koncertu to byla zkušenost, která měnila vnímání času: minuty se táhly, zároveň ultrarychle plynuly. Pokud bych měl shrnout ve dvou slovech: meditativní extáze – přesně to, co jste zmínil.

Vidět legendu, který má za sebou desítky let, jak v 87 letech hraje s takovou lehkostí, energií a otevřeností – je to inspirace sama.