Mohla to být největší letošní jazzová událost v Hradci Králové, ale to by v sobotu 19.listopadu muselo přijít více lidí. Nechápu to. Propagace a veškeré snahy akci a interprety zviditelnit byly přímo usilovné, ale asi byla v televizi nějaká estráda, nebo seriál či tanec nablýskaných celebrit. A taky pršelo. To je v tomto městě vždycky velký problém…
Ale vlastně záleží na úhlu pohledu. Nedávno jedno proslulé klavírní trio koncertovalo v Sao Paulu a přišlo na ně tři tisíce lidí. V poměru počtu obyvatel brazilského megaměsta a východočeského města přišlo do královéhradeckého Satchma lidí dost…
Ať tak, či onak, OTTO HEJNIC TRIO pokřtilo v jazzovém klubu Stachmo nové album „Lights“. I když – označení jazzový klub by mělo být tentokrát v uvozovkách. Neboť ve vedlejší části, nijak oddělené, probíhalo jakési abiturientské setkání po padesáti letech. Ale asi nějaké školky, neboť společnost vypadala mladistvěji, než by se čekalo, a byla tudíž patřičně hlučná. Já vím, že Satchmo je v prvé řadě hospoda a až potom jazzový klub, ale něco jiného je, když ruší lidé, kteří na jazz v žádném případě nepřišli. Muzikanti se tím ale nenechali odradit a hráli jako o život. A to mne, jako jednoho z kmotrů, až dojalo…
Obzvláště Ondrej Krajňák rozpálil sebe i piano; pouštěl se do dobrodružných výletů po klaviatuře, zkoumal ji se svéřepostí vášnivého a nenasytného milence, hladil ji i drásal. Jeho improvizace oslavovaly tvůrčí svobodu, fantazii a odvahu; čím dál více připomíná Keitha Jarretta, ale nikoli ve smyslu nápodoby, ale právě oním rozletem do všech směrů a linií jazzového vesmíru. A také si pomáhá hlasovým projevem, což je v tomto případě přirozené, a zároveň se posluchač takto stává přímým svědkem procesu improvizace. Kontrabasista Josef Fečo hraje robustním stylem, hutným, úderným, ale zároveň s neobyčejným citem a vřelostí; osobně ho považuji (s naprostou vážností) za česko-slovenského Minguse. A lídr za bicími, Otto Hejnic? Nijak se netají s tím, že jeho styl vychází z Elvina Jonese, a to důrazem na sice pestrou, ale přímočarou hru bez zbytečných cingrlátek a opiček; jenže on dokáže do hard-bopového žáru zamíchat i rockovou ocel, a to s neuvěřitelnou lehkostí. S Fečem tvoří jedinečnou rytmiku nejen v srdci Evropy. Dokázali to naživo ve všech skladbách z nového alba, pokřtěného v Hradci Králové, to jest ještě dříve než v pražské jazzové mekce Jazz Docku (nejúchvatněji ve „Strong Matt“ a „Adam Michael“). A při závěrečném parkerovském standardu „Scrapple from the Apple“ jsem si vzpomněl na tátova slova blahé paměti, že evropský jazz se liší od amerického tím, že má těžkou prdel… Tak táto, to jsi ještě neslyšel trio Otty Hejnice!
(autor fotoreportu: Patrick Marek, druhý kmotr „Lights“)