V pátek 21.října vešel jazz opět do velkého sálu Bio Central, aby nabídl poněkud jiné festivalové menu než předchozí večer. Jak už dramaturg Zdeněk Závodný proklamoval, JAZZ GOES TO TOWN by měl být otevřený co nejširšímu spektru posluchačů, a tento čtvrtý koncert toho byl dokladem. Před zcela zaplněným auditoriem vystoupily tři kapely a každá představovala jinou výrazovou tvář současného jazzu. A posluchačsky přístupnější, což ale neznamená, že by šlo o nějakou prvoplánovou líbivost, podbízení se širokým masám…
Večer otevřel nově sestavený JAROMÍR HONZÁK QUINTET. Společně s patrně naším nejinvenčnějším kontrabasistou hráli saxofonista Marcel Bárta, kytarista David Dorůžka, pianista Vítek Křišťan a bubeník Martin Novák. Zazněly především Honzákovy kompozice z jeho posledního alba „Uncertainty“, ale došlo také na jeho asi nejlepší desku „Little Things“. Titulní skladba posloužila jako výtečné antré a dala vyniknout především tenorsaxofonu. Bárta dokáže mísit cit s vášní jako málokterý saxofonista u nás. V následující kompozici „Smell Of Change“ to pak rozbalil celý kvintet již naplno. Bárta vyměnil tenorsax za altku a vystřihl nadupané sólo. Stejně tak Křišťan na elektrické piano. Dorůžka tentokrát kytaru vyšponoval až do mahavishnovsky jazz-rockové síly. Další dva kusy byly zabarveny klarinetem, který se v zajímavých barvách snoubil s el.pianem a kytarou hranou bottleneckem v křehké a později značně rozvolněné skladbě „Čtrnáct“ a pak v kosmické „Laika“, v níž kvintet dosáhl až psychedelického zvuku raných Pink Floyd. Bárta se poté vrátil k tenoru, aby zhutnil nádherně klenutou baladu „Faraway“; také Dorůžka své sólo vystavěl mistrně. Závěrečnou skladbou „Forward“ vystoupení Honzákova hvězdného kvinteta skutečně vyvrcholilo. Do úvodního, téměř drum´n´bassového podloží se zařízla altka, poté vykvetlo kytarové sólo methenyovské fantazie. Rytmus poté zfunkovatěl a začaly se dít věci! Po altsaxofonovém sóle se el.piano proměnilo v hammerovsky znějící syntezátor, jehož gradující sólo evokovalo ty nejlepší jízdy legendárního Mahavishnu Orchestra. Škoda, že navzdory bouřícímu sálu nemohli přidat…
Zcela jinou douškou osvěžila posluchače norská zpěvačka LIVE FOYN FRIIS a její mezinárodní QUINTET. V něm vedle sebe stanuli norský kytarista Stian Swensson, český saxofonista a klarinetista Luboš Soukup (ovšem jak známo, působící nyní v Dánsku), slovenský kontrabasista Rostislav Uhrik (ale hrající především v Česku) a český bubeník Martin Novák, který se tak královéhradeckému publiku představil ten večer podruhé. Při víceméně křehce zpívaných písních si přišel na své především ten, kdo ještě neztratil romantický pel. Pro někoho mohla být zpěvačka až uhrančivá, jak se o ní zmiňuje s nadšením skandinávská kritika, ale na můj vkus byla příliš stejná, byť neobyčejně milá a sympatická. Myslím si, že víc by jí sedlo komornější, klubové prostředí. Škoda, že tady neukázala tu druhou tvář, kterou jí kritika přisuzuje – zemitě syrovou a ostrou jako laser…
Ovšem pak nastoupila hlavní, třináctihlavá hvězda z Nizozemí – NEW ROTTERDAM JAZZ ORCHESTRA s kytarovým mágem Antonem Goudsmitem. Síla tohoto ansámblu není v umné proaranžovanosti, ale naopak v notné dávce živelnosti, která je vlastní spíše pouličním brass-bandům. Ovšem s instrumentálními výkony hodnými obdivu. Oba kytaristé (hostující Goudsmit a kmenový Reinier Baas) vystřihli několik strhujících sól, ale ani ostatní členové se nenechali zahanbit, byť jejich nástupy působily většinou nejistě a potřebovali čas, aby se pořádně rozjeli. Postupně se představili např. Bart Wirtz s altkou, nepřekonatelný Cyrille Oswald s flétnou kaval a tenorsaxem (v Čechách dostatečně známý), oba trumpetisté, všichni saxofonisté jako kvarteto atd. Zazněl hard-bop, funky, ethno-jazz, latina i bigbeat, všechno s radostí a nasazením (až bubeník občas nestíhal). Anton Goudsmit je typem kytaristy, jenž hraje až s nadlidskou hbitostí po celé kytaře a zkouší na ní různá zvuková kouzla a miluje alikvóty. Jeho doprovod není ani zdaleka swingový, on vlastně sóluje nepřetržitě. Čímž samozřejmě obohacuje celkový sound bandu, aniž by přestal být hračičkářem jako ostatní. Ano, humor je solí tohoto orchestru. Jeho vystoupení je šou, které má úroveň. Působí radost. A nabíjí…
(autor fotoreportu: Patrick Marek)