Brněnský saxofonista, klarinetista, skladatel a improvizátor PAVEL ZLÁMAL byl v loňském roce neobyčejně pilný. První ze čtyř autorských projektů, jež ve vlastní režii realizoval – Brünnwerk: „Všechno teď a všechno příště“ – jsem tady již recenzoval. S neméně spontánním nadšením činím nyní v souvislosti se šestialbovým kompletem zcela improvizovaných sól „Six Quotes – Šest promluv“. Ve vlastnoručně vyrobené dřevěné krabici…
Všech šest skladeb je sice volně improvizovaných, ale vykazují formu uzavřených kompozic, jež mají začátek, vývoj i konec. Zlámal věděl, co chtěl posluchačům sdělit. Skladby označil jako sérii sólových „esejů – vnitřní dialogů balancující na hraně vědomí.“ Pokusů odpovědět na existenciální otázky, které ale vyvolávají otázky další, plus „jakýsi záznam aktuálního stavu, kde se nacházím, respektive kdo, nebo co vlastně jsem. Bez masek, elektronických příkras, akusticky, syrově, přímočaře.“ Vznikaly v šesti dnech během celého jara roku 2024, a to v nahrávacím studiu Divadla na Orlí v Brně; zvukovou stránku, mix a master měla na starosti Jana Jelínková. Do kompletu jsou řazeny chronologicky podle data vzniku.
Zlámal samozřejmě využívá u nás pravděpodobně nepřekonatelné schopnosti cyklického dýchání. Brilantním způsobem dostává z dechových nástrojů vše, co v nich je a co třeba jen tušíme. A ze sebe také. Postupně vystřídá tenorsaxofon, barytonsax, altsax, sopránsax, klarinet a basklarinet. Všechny tyto instrumenty natolik vydechují člověčinu, že posluchač hudbu fyzicky prožívá. Pojmenovávají díky Zlámalovi vše, k čemu ve svém nitru marně hledáte slova. Každý si do Zlámalových skladeb může promítat vlastní naděje, touhy, radosti, smutky a bolesti. Pokud tedy chce… a je schopen. Poslech takové hudby vyžaduje jistou dávku připravenosti, to jest zkušenosti; proč to neříci, že? A nejde z mojí strany o namyšlenost…
První náloží je „Code“ (36:06) s lidským hlasem tenorsaxu. Emoce jsou tu zprvu potlačované za pomoci melodičnosti, ale posléze vybuchnou naplno. Fanfáry triumfu, vztek, odhodlání. Něžnění i hrubnutí. Není to jen niterný monolog, pře se sebou samým, ale také řev na okolí, snaha přesvědčit svět, že jsem tu a je třeba se s tím smířit (děkuju, Milane Lasico! – to je můj autentický, spontánní záznam úryvku z jeho textu přímo při poslechu). Nechybí ani intimní ponor do nitra duše, z něhož vytryskne kázání coltraneovské síly.
„Low Voice“ (33:30) je určen barytonsaxofonu. Opanuje vás lyrika až mysteriózní. Postupně ale hudební tok drsní, špiní se, nabývá kovové brutality. Ta se slévá až do hlukové stěny. Nechybí ani rytmizování, nepředvídatelně nepravidelné. Vylupují se zvukové plástve, křesají o sebe, aby pak splynuly do hysterie vzdoru. Třaskají drúzy vášnivých emocí, jež střídá touha po spočinutí, omamná směs odevzdání se a vzepětí. Zlámal proměňuje barytonsax dokonce v nebeskou trubku. Také medituje, melodicky hladí po srsti, drásá jen mírně, triumfuje.
„Elegie pro Aničku“ (36:06) skrze altsaxofon přinášejí samozřejmě smutek. Křehký ponor do smutku ze smrti dítěte. Ale Zlámal necedí slzy, posluchače citově nevydírá. Chvění se mísí s tepem, dokonce cítíte jakési niterné projasnění. Náznaky něžné melodie působí ale naléhavě, fatálně, zároveň cítíte jímavý příslib. Vítězí téměř roztančený pochod svatých. Ale do ztracena…
V „May the 12th“ (34:42) pro sopránku probleskne tenorsaxofonový kód z úvodní skladby, místy hystericky špiněný. Zlámal tu vyvíjí fyzický tlak až do zvukové stratosféry, posluchač se spolu s ním ocitá ve výšinách, jež řežou do těla. Ty posléze mistrně zjemní, aby hladily. Jenže se proměňují v úpěnlivý nářek zraněného zvířete. A poté to zahaleká jako fujara. Vše ústí do emocionálně vypjatého finále.
„Essential programing“ (39:22) představuje takovou parádičku pro klarinet, že marně přemýšlím, zda jsem v českých luzích a hájích něco takového někdy slyšel. Tedy alespoň v takové míře! Tentokrát je skladba členěna na úseky, v nichž slyšíte klarinet postupně v celém tónovém rejstříku. Mysteriózní nálada je zahušťována až někam k pravěkému zvířecímu rohu, barvy a špína se rozstřikují; kontrastní plochy zní navíc současně! Volná improvizace a free jazz se tu snoubí s prvky vážné hudby naprosto kongeniálně.
Posledním kusem jedinečného Zlámalova sólového kompletu je „Doorway – passage“ (30:42). Miluju basklarinet; škoda, že zrovna ten zní nejkratší dobu. Ale to je jediná výtka. Jde o půlhodinu omamné hudby, jež zároveň znepokojuje. Mystéria jsou olizována jazyky vyhrocených emocí, ztišení až meditace spalují apokalyptické erupce, kumulace typicky rytmizovaných dronových ploch a´la didgeridoo střídá žesťový vřískot. Vešli jsme vůbec do průchodu? A pokud ano, kam vede? Pavel Zlámal nám to nemíní zodpovědět, zaplaťbůh. To musíme sami…
