Západoafrická superskupina Mandé Sila, jejíž světově nejznámější tváří je malijský písničkář a kytarista Habib Koité, hraje sofistikovaně, virtuózně a s citem pro delikátnost soundu. Což si ovšem neprotiřečí s faktem, že 21. října 2025 nejen roztančila, ale doslova uvedla do stavu euforie početné publikum v pražském klubu Futurum. Vše je totiž o charisma, přenesené energii a pozitivních vibracích. Což nejsou žádné esoterické příměry, v sále to bylo cítit naprosto hmatatelně.
Mandé Sila jsou bez přehánění západoafrickou supergroup. Prezentují se navíc jako sestava rovnoprávných členů, pod společným jménem, a intenzivně se brání vypichování jednotlivých osobností. Proto ani plakáty neměly uvádět jméno Habiba Koité, ač by to bylo z „komerčního“ hlediska jistě výhodnější (i tak bylo ale ve Futuru plno, publikum koncertní řady Jazz Meets World, v rámci které koncert proběhl, je prostě zasvěcené). Vedle Habiba tvoří Mandé Sila senegalský hráč na koru Lamine Cissokho, potomek slavného a respektovaného rodu griotů, a mezinárodně uznávaný virtuóz na balafon Aly Keïta z Pobřeží slonoviny. Oba samozřejmě známí z vlastních projektů. Sestavu doplňuje na kvarteto perkusista Mama Koné, spolehlivý člen Habibovy doprovodné kapely Bamada. Ovšem málo platné, dominantní figurou, tahounem kvarteta i hlavním autorem v Praze odehraného repertoáru byl právě Koité. Je prostě ze všech členů Mandé Sila v mezinárodním měřítku největší hvězdou.
Čímž nemá být řečeno, že by sestavování superskupiny a sehrávání se, tudíž i hledání kompromisů s dalšími výraznými osobnostmi, bylo nějak samoúčelné. A že Habib mohl místo toho snadno odehrát svoje hity jako Forever, L.A. nebo Foro Bana na dalším turné s Bamada. Naopak! Na Koitém je krásné a poctivé právě to, že rád vystupuje ze svých komfortních zón (jako když s ním vytvořil duo americký bluesman Eric Bibb) a dívá se na svůj repertoár jinak. Kde už při opakování repertoáru s Bamada v posledních letech přece jen hrozil určitý stereotyp, byť ne vyloženě rutina (kapela k nám jezdí relativně často), najednou vše znovu dostalo svěží barvy. Nebo spíš doslova jiskřilo. Muzikantsky, v úžasných proplétačkách kytary, zvukových kaskád balafonu a mihotání kory. A jiskřilo také lidsky a humorem. Třeba když se Habib snažil reagovat hlasem na instrumentální „zvolání“ balafonu, a Aly Keïta hecoval ke zpěvu od basových tónů, jako když přede hodně velká kočkovitá šelma, až po falsetové ptačí cvrlikání – a kde Habibovi nestačil rozsah, pohvizdování. Nebo když Koïté zaimprovizoval do textu Forever pár veršů o Praze, „jak je rád, že je zase tady a hraje pro nás“. Byť jistě jde o připravený mustr, opakovaný s prohozeným jménem města na celém turné, neznělo to nijak podbízivě, natož falešně. Jen jako upřímná poklona vstřícnému publiku na dalším vydařeném vystoupení.
Příjemnou novinkou byla i sázka na výhradně akustické nástroje a sound. Aranžmá se najednou stala ještě nadýchanějšími, ale muzika přitom neztratila nic ze švihu a nápřahu, jaký má početnější a částečně elektrifikovaná sestava Bamada. Však se hned při prvních taktech úvodní písně Mansa Cisse začalo tančit a nohy si nedaly pokoj až do taktů posledních. I příznivcům Habiba Koité notoricky známé písně znovu získaly punc příjemné jinakosti. Ani na chvíli přitom nedošlo na přetlačování eg, obvyklý problém hvězdných sestav. Všichni muzikanti prostě hráli se vzájemnou úctou a porozuměním jeden na druhého. Dojem z koncertu byl vlastně ještě lepší než z minulého vystoupení Bamada u nás, ač bylo také skvělé. Právě díky novému pohledu na písně.
Ačkoliv se Koité prezentoval jako hlavní autor písní, skladby spoluhráčů samozřejmě program vítaně oživily. Keïta hned v úvodní části koncertu předvedl hráčské mistrovství v Benkan. Lamine Cissokho přispěl skladbami Contrevent a Kora Kouma. Asi nejlepším příkladem fungování „supergroup“ jako kapely bylo závěrečné hladké propojení Keïtovy skladby Makuku, kterou balafonista hrává ve svém triu s Janem Galenou Bronnimannem a Lucasem Nigglim, s Koitého trvalkou Kunfeta.
Když ani přídavek neztišil nadšení publika a kapele došel společný repertoár, přišli se pánové ještě alespoň uklonit. Úsměvy od ucha k uchu všude kolem. Radost. Mandé Sila by šlo chválit z různých úhlů pohledu. Možná nejpřínosnější ovšem je, že připomněli tu nejdůležitější roli hudby: Přirozenou, vstřícnou, všeobjímající, universálně srozumitelnou, povznášející a sbližující mezilidskou komunikaci prostřednictvím rytmů a melodií.