Fascinace zvukem a gradací. Craig Taborn 20. června 2025 v sále pražské Novoměstské radnice, v rámci druhého jarního prologu 30. ročníku Mezinárodního festivalu jazzového piana, odehrál klavírní recitál z říše mezi nebem a zemí.
Bylo nádherné sledovat, jak Taborn dokáže spouštět zvukovým řečištěm kaskády tónů, nebo si naopak zamilovaně pohrávat s jedinou notou či jednoduchým rozloženým akordem. Jak je pregnantní ve stavbách melodických oblouků. Jak vyvažuje přesnou dikci se snivou rozvolněností. Přirozeně využívá hypnotických repetic k dosažení až meditativní nálady skladeb. Jistě poučen serialisty, ale po svém, bez držení se definic. A jak z té kontemplace hladce vystoupá k vypjatým momentům a zase doplachtí ke katarzi.
První kus zahájil americký pianista velmi jemně a citlivě, svým typický minimalisticky-neminimalistickým (tj. pestřeji a rychleji rozvíjeným, než je v minimalistickém kraji zvykem, ten termín berte prosím jen obrazně) patternem, do kterého elegantně zapletl téma Ellingtonovy klasiky Fleurette Africaine (African Flower). Pak přešel z tišin do trhaného, frenetického, harmonicky komplikovaného víření vlastní skladby American Landscape. Z předchozí zasněné, rozjímavé nálady vytěžil maximum, ale nezůstal u ní. Jako kdyby opravdu vyprávěl příběh krajiny. Od velebných, poklidných nížin pomaličku gradoval až ke zdvihajícím se horským štítům. Vše přitom zjevně prožíval. Dramatické pasáže ho doslova nutily vyskočit ze sedačky. O to větší razanci vložil do úhozu.
Hodinový hlavní blok koncertu rozdělil Taborn do pouhých tří provázaných celků. Logicky, aby měl dostatek času a prostoru ponořit se do nálady, a hlavně, vzít s sebou i publikum. Provázal ještě autorské kompozice Glossolalia, skutečnou oslavu intuitivní komunikace, Crocodile, Shining One či Speak The Name, kdy opět s naprostou plynulostí přecházel mezi průzračně jednoduchými vzorci, rozvolněnou náladotvorbou, rychlými běhy i „gershwinovskými“ či „romanticky bouřlivými“ melodickými vzlety.
Výborným nápadem bylo tentokrát klavír nepřizvučit. Taborn tak měl naprostou kontrolu nad dynamikou, silou a barvou zvuku. Hrál si s dozvuky a vůbec s akustikou sálu, jež mu pomáhala při práci se sustainem a provazováním frází. A divákům to umožnilo soustředit se na jeden zdroj zvuku (nikoliv reproduktory), těsněji a pozorněji vnímat vibrace a sepětí pianisty s nástrojem.
Craig Taborn vystupuje skromně až zdánlivě nesměle, což platilo i pro Prahu. Sympaticky to kontrastovalo s jistotou a suverenitou hry a pianistovým renomé. Promluvil jedinkrát, poté, co ho publikum bouřlivým aplausem přivolalo k přídavku. Jen aby se – jako by plaše – svěřil, že „rád hrál v tak pěkném prostředí“, a ohlásil skladbu When Kabuya Dances od Geri Allen, „což je moje velmi oblíbená skladatelka“.
Příměr vystoupení k universitní lekci vlastně není přesný. Jistě, má vystihnout sofistikovanost Tabornovy hry, soustředěný ponor, dojem „takhle se to má dělat“. Jenže nepopisuje přirozenost, sílu samozřejmého talentu a procítěnost. Ta je mezi nebem a zemí. Na Tabornově výrazu není nic školometského.
Člověk nemá chválit dne před večerem, tedy mluvit o koncertech roku před Silvestrem, nicméně lze bez obav napsat: Pro mě šlo o jeden z nesilnějších klavírních recitálů za hodně dlouhou dobu. A jistě nejsem sám, vážený pan kolega Vladimír Kouřil ke mně při odchodu prohodil: „Tak to se hodně povedlo.“
Mimochodem, koncert navštívilo nezanedbatelné množství Craigových nástrojových kolegů. Vojta Procházka, Michal Nejtek, Jenda Pudlák a jistě i jiní. Nemluvě o dalších vynikajících muzikantech, jako je multiinstrumentalista Jirka Slavík. Působili hodně spokojeně. Což svědčí o mnohém.
Fotky: Tomáš S. Polívka