Pražská fusion-jazzová úderka LOS QUEMADOS vydala nedávno páté album. Vyšlo na značce Amplion Records Alexeje Charváta a zove se „Perfect Sphere“. Předchozí dvě alba, jež kvarteto vydalo u labelu Hevhetia, jsem tu příznivě hodnotil. Ať už to byl titul „The Circling Bird“ (2015) či „Duck Night“ (2019).
Sestava zůstala nezměněna, takže na novém albu hrají Jakub Doležal (tenor, alt, soprán saxofon, basklarinet), Jan Bálek (klávesy), Filip Spálený (baskytary) a Petr Mikeš (bicí, perkuse). Album je cele autorské, podíleli se na něm všichni členové; stěžejními autory jsou ovšem Doležal a Spálený. Ačkoli je bezmála osmapadesátiminutová nahrávka doslova nabušená fúzí jazzu a rocku s notnými dávkami hard bopu a funku, dostala titul „Perfect Sphere“ podle křehké balady s pianem, založené na výrazně měkoučké melodii. Trochu si do kapely šťouchnu: vhodnější by pro titul alba byla skladba „Old Iron“; sice nepříliš svižná, taktéž výrazně melodická, ale gradovaná do naléhavosti, se zvukem elektrického piana. Což je soundu kapely mnohem bližší. Navíc jde o fusion dřevnější, staromódnější, vyvěrající ze sedmdesátých let, někde mezi Return To Forever, Weather Report a Brecker Brothers. A to je muzika mého srdce! Omlouvám se, pokud jsem zklamal ty čtenáře, kteří nabyli dojmu, že hudbu Los Quemados budu kritizovat jako něco vyčpělého. Právě naopak!
Album obsahuje jedenáct skladeb. Jsou skvěle zahrané, s obrovskou chutí a nasazením, mají silný melodický potenciál, energii, jsou šťavnaté, hutné a umně vystavěné. Vyhýbají se klišé, jež postihují tuhle hudbu jinak ve velkém a nevyhýbají se ani velkým jménům. Rytmika je lehkoruká a lehkonohá. Výrazně je tu slyšet baskytarista Spálený, který ale nekopíruje nikoho z velikánů tohoto nástroje, a už vůbec neexhibuje; svoji hru plně podřizuje kolektivnímu pojetí. Basové linky zbytečně nekudrnatí, ale přesto hudební masu protkávají nahusto. Sólům se samozřejmě nebrání (to by byla ostatně škoda, protože je to mistrovský hráč), ale jsou dlouhá tak akorát, čili drží pohromadě a ctí melodičnost, nejsou bludná a neukotvená. S nekomplikovanými, a o to přesnějšími bicími Mikeše tvoří takto rozkvetlá baskytara rytmiku par excellence.
Saxofonista Doležal představuje typ výsostně melodického hráče s dostatečně tvůrčím výrazovým rozsahem. Leckdy evokuje Michaela Breckera, což ale nijak neubírá na jeho osobitosti; slyšte třeba sólo v „Hey You Over There“. Ve dvou skladbách (obě napsal ale Spálený) hraje na basklarinet, a to neobyčejně chutně: v „Like Lady B“ a především „Procession“. To je majstrštyk, jenž odkrývá naplno umění stvořit skvostnou, neobyčejně jímavou a něžnou baladu, v tomto případě inspirovanou funerální hudbou; basklarinet v ní je opravdu mistrovský!
Klávesák Bálek kouzlí především na syntezátor. Polidšťuje ho podobně, jako to dělával Joe Zawinul; občas na mne dýchne i Czeslaw Niemen. Jeho sóla jsou přímo lahůdková – viz. třeba „Digital Gap“, „Sick Pop“ či „Tafty Funk“. V závěrečném tracku „Tedu“ (což je jeho kompozice) vystřihne sólo na syntezátor i elektrické piano, a to na vás dýchne vskutku osvěžující, nesmrtelný jazz-rock a´la Return To Forever…
Opět zdařilý počin, pánové!
