Pod značkou Ma Records vyšlo 11. dubna páté a bohužel poslední album experimentálního pražského tria TEMBRYO. Vzniklo v loňském roce během jednoho session ve specifických prostorách budovy někdejšího výrobního družstva Drutěva (Družstvo tělesně vadných). Odtud název alba… (Mimochodem toto družstvo vzniklo v 50. letech pro zdravotně hendikepované. V šedesátých letech začalo prosazovat prvky tržního hospodářství, ale normalizace to v následující dekádě rázně utnula.)
Tembryo vzniklo v roce 2009. Všichni jeho členové – Jan Faix (samply, živá elektronika, varhany), Jan Kyncl (saxofon, klarinet) a Filip Černý (kytary) – se již znali z různých formací. Během svého působení na pražské klubové scéně se uskupení vyvíjelo od volné neidiomatické improvizace k fúzi free jazzu a noise (např. Album „Tremblaya“, 2012), vznikaly také jedinečné site-specific projekty – třeba hraní na zdevastovaném koupališti („Party For Non-Swimmers“, 2012) či ve františkánském klášteře („Hájek“, 2022). Trio na pódiích a na pěti albech hrálo nekompromisně náročnou hudbu, již vařilo z elektroakustických, hlukových, elektronických, psychedelických ingrediencí ve spojení se zvukovými kolážemi. (Bohužel po dokončení nového studiového alba „Drutěva“ v prosinci 2024 tragicky zemřel ve věku 47 let Filip Černý, jinak marketingový ředitel úspěšné obchodní platformy Kytary.cz a zakladatel webu Frontman, pro mnohé hudebníky velmi inspirativní člověk. Faix a Kyncl existenci Tembrya ukončili a pokračují ve společné tvorbě jako duo Fakyn.)
Na nové nahrávce se Tembryo odklonilo od striktní volné improvizace a v sedmi skladbách prokazuje tvůrčí smysl pro komponované postupy, které kombinuje s tím, co již dobře známe. Směs nabyla nových chutí, stala se čitelnější, aniž by ale pozbyla divokosti; ta se stala „pouze“ více kontrolovanou, tudíž údernější. Podíl psychedelie, jazz-rockových výbojů a elektronických beatů se zvýšil, experimenty se samply a smyčkami dostaly řád, což hudbě nepochybně prospělo. Společným jmenovatelem pro všechny skladby jsou kolážovité postupy, které neustále překvapují a nenechají posluchače vydechnout. Nejsou to slepence, neboť trio vaří naráz z vícera ingrediencí, leckdy ze všech; skladby vřou, kypí, bublají, vystřelují zvukové jazyky, štiplavé, jedovaté, opojné.
V úvodním tracku „Vždyť ty na to přece umíš hrát!“ se prostupují neidiomatická improvizace se zlověstnou elektronikou, noise s rozlévanými barvami a jazz-rockem. „Co když začnu štěkat já?“ se pojí nasládlý saxofon s kytarovou špínou, varhanním odérem, rozsekanými beaty, psychedelickým mámením a posléze freejazzovou erupcí v jakési metamorfované podobě. „Figurky slonů“ jsou stvořeny z neurčitosti neidiomatického výraziva, varhanní jíšky, elektronického tepu, tanečního rytmu, propletené kytary, saxu a posléze i klarinetu. „Dávám sedm“ má podobu ostrohranně naléhavého propletence, z něhož občas vyhřezne útržek melodie. „Čermák“ je také propleten, ale tentokrát hravě, přelévavě, s elektronickým kuckáním, soptícím saxem a výbuchy elektroniky; vše to ale zároveň změkčují psychedelické varhany. V „Poříhávání“ to ševelí, bzučí, drobí, vzteká; intenzivní elektronický spodek vytlačuje (nikoli potlačuje!) sax, omamné varhany a minimalistickou kytaru, poté se to všechno vyřine v přerušovaných dávkách. Album uzavírá šestiminutové (tudíž nejdelší) „Písmeno Ť“ se spodním elektrickým dronem, nesmělým, přesto naléhavým melodičtěním, jak zvuk nabývá na intenzitě, protože tentokrát jsou ty tři hlasy propojené přehledně, lineárně, a kytara navíc chvílemi energii doslova vylévá…
Uf!
