Ve dnech 22.–25. května proběhl v brněnském parku Lužánky již 10. ročník festivalu PONAVA FESTU. Jedinečný pel-mel multižánrové hudby, poezie, umění a gastronomie. Bohužel jsem se mohl zúčastnit pouze večerního dění v posledních dvou dnech, čili v sobotu a neděli. O to však byly zážitky (v mém případě čtyři hudební a jednou z poezie) koncentrovanější, tudíž intenzivnější!
Hudební zážitek první (sobota): MAJEROVY BRZDOVÉ TABULKY
Tato kelt-folk-jazzová (ale to je pouze přibližně definovaný žánr) legenda vystoupila v původní sestavě, čili Andrea Landovská (zpěv), Petr Linhart (zpěv, akustická kytara), Vít Kahle (zpěv, soprán a tenor saxofon) a Antonín Bernard (mandola, violoncello). Zprvu se se mnou tak nějak míjeli, to dávné okouzlení z roku 1992, kdy jsem je slyšel poprvé díky písním z kazety „Místa častých zjevení“, se ne a ne dostavit. Ale s přibývajícími písněmi, zvláště z alb „Gabréta“ (keltské Pohoří Kozorohů, dnes Šumava) z roku 1996 a „Babí Jan“ (1998), mne basová a violoncellová ostinata, minimalistické figury, saxofonové výšivky a polodeklamativní zpěv čím dál více pohlcovaly, a vyvolaly tak ono mystérium dávných mýtů.
Zážitek poetický (sobota): JITKA BRET SRBOVÁ a její básně z posledních dvou sbírek a chystané „Přímluva za malé věci“, jež vyjde brzy v nakladatelství Host. Na závěr také zazněla její čerstvá „Přímluva za PonavaFest“…
Hudební zážitek druhý (sobota): KOENJI HYAKKEI
Tato japonská úderka z Tokia vystoupila v ČR zcela poprvé! (V Evropě pak po šesti letech.) Zazněl naživo vskutku až jaderný „zeuhl“; jde o směs moderního jazzrocku, space rocku, vážné hudby, opery a avantgardy. Tento žánr hrají hudební skupiny inspirované legendární francouzskou skupinou Magma. Kapelu Koenji Hyakkei založili v roce 1991 bubeník Yoshida Tatsuya, známý z kultovních Ruins (a díky projektu RuinsZu, se kterým vloni koncertoval i u nás), a zpěvák Kubota Aki, který ale v loňském roce zemřel. Od počátku skupina rozvíjí progresivní rock a jazz-rock blíže ke složitějším polyrytmům, vyostřenému kontrapunktu, asymetrickým taktům a nečekaným výrazovým a dynamickým zlomům. Explozivní mnohovrstevnatá hudba se geniálně pojí s vymyšleným jazykem, který čerpá např. z italštiny, němčiny a pochopitelně japonštiny. V roce 2005 přibyl hráč, respektive hráčka na sopránsaxofon, což posílilo podíl jazzových prvků. Takže v Brně na festivalovém pódiu stanula kapela v aktuální šestičlenné sestavě: Tatsuya Yoshida – bicí, Taku Yabuki – klávesy, Ryo Fukuda – baskytara, Kei Koganemaru – kytara, Keiko Komori – sopránsaxofon, AH – vokál.
A svému věhlasu dostáli do všech nuancí! Z pódia se řinula vulkanická energie a myriády rytmických a zvukových žiletek. Vokály místy evokovaly tu nejzběsilejší Už jsme doma, onde hravé Sparks, operní zpěv se ve vražedných střizích střídal s noise či se nabodával na freejazzové ostny. Zpěvačka byla opravdu fenomenální, neboť z leckdy hysterického sopránu klesala v pár taktech až někam do šansonově přemýšlivé hloubky či dokonce alikvótnímu zpěvu! Kolem ní se střídaly ambientní, freejazzové, jazz-rockové, hardbopové, noise-rockové, avant-rockové, dřevní art-rockové a metalové plochy. Přídavek pak představoval koláž operních a klasických témat v natolik rychlém sledu, že mně zavařil mozek!
V hlavě mi duněly ještě v posteli, když jsem se snažil usnout…
Hudební zážitek třetí (neděle): JIŘÍ SLAVÍK & AFRIKA STUDENT ENSEMBLE
Český jazzman světového věhlasu Jiří Slavík pro festival PonavaFest vytvořil se svými studenty z pražského HAMU dvanáctičlenný rytmický ansámbl, hrající Afro-beat. Slavík tentokrát odložil svůj hlavní nástroj kontrabas a do rukou vzal tenorsaxofon. A zpíval. Výtečně! Čtyři hráči na bicí a perkusivní nástroje, dvě kytary, čtyři dechy (tenorsax, dvě altky, trubka), klávesy a baskytara (a všichni dobří vokální sboristé), nás roztančili či aspoň rozvibrovali od hlavy až k patě. Zněl svěží Afro-beat, z leckdy až šamanských rytmů se rojila obstojná sóla; jako např. ze skladby „Aziza Dance“ Lionela Louekeho (el.piano, trubka, altsax, kytara, bicí) či závěrečné pecky legendární kapely Osibisa „Welcome Home“ (flétna, tenorsax). Zazněly další afro-beatové kusy, nejpočetněji byl ovšem zastoupen nigerijský velikán Fela Kuti, včetně notně sugestivního protiválečného fláku „Zombie“.
Hudební zážitek čtvrtý (neděle): KORHAN FUTACI
Výrazná postava turecké alternativní hudby Korhan Futaci se k altsaxofonu dostal během studia na istanbulské chlapecké škole. Tehdy založil kapelu NaapJazz. Po absolvování katedry malby na Univerzitě výtvarných umění Mimara Sinana prorazil na hudební scéně v roce 2000 se skupinami Tamburada a DANdadaDAN, v roce 2010 založil Kara Orkestra. Od roku 2019 tvoří a hraje sólově, pod svým jménem. Působí i ve známé turecké experimentální freejazzové formaci Konstrukt. Spolupracoval též s osobnostmi jako Peter Brötzmann, Erik Truffaz, Thurston Moore, Evan Parker, Ken Vandermark či Marshall Allen.
V Brně na PonavaFestu vystoupil Korhan Futaci (altsax, vokál, efekty) v triu – s kontrabasem Esat Ekincioğlu (mimochodem člen u nás známé mezinárodní jazzové úderky Kuhn Fu) a za bicími Erdem Göymen. A hned od prvních taktů bylo jasné, že nás Turci nebudou šetřit, a že tentokrát bude Brno dobyto. Vroucí, vřící, pěnivý, zahlcující a spalující koktejl orientální a hypnotické tribální hudby, elektronické psychedelie a free jazzu nás, posluchače, cele pohltil a nedal nám šanci vydechnout. Sóla se rovnala vulkanickým erupcím, zvukový proud proměnlivé dynamiky a emocí evokoval sopečnou lávu, zběsilost se mísila s bluesovým a ambientním ponorem či tureckým lamentem, sax (výrazně elektrifikovaný) v sobě hnětl duchovnost Archieho Sheppa, orientální mystéria a syrové lidské emoce.
Jedinečný zážitek!
(foto: Kuba Jíra – barevné, Martina Koubková – černobílé)