Italsko-německý pianista a skladatel CHRISTIAN PABST vydal 4. dubna díky německému labelu JazzSick Records svoje šesté album v roli kapelníka – „Rhythm Riot“. Ačkoli toho tady není „rytmicky výtržnického“ zase tolik, kolik bych snesl, přesto mne moc baví!
Christiana Pabsta známe dobře i u nás, a to díky spolupráci s Lubošem Soukupem – viz. společné duetové album „Levitas“. Po předchozím sólovém albu vesměs převzatých skladeb „The Palm Tree Line“ je novinka „Rhythm Riot“ cele autorská. A vznikla v obligátním triu. Ovšem rytmika mne mile překvapila, neboť s německým kontrabasistou André Nendzou a nizozemským bubeníkem Erikem Koogerem tvoří pianista Pabst vskutku vysokooktanové trio té nejvyšší evropské kvality. Ostatně jde o spoluhráče, kteří již o sobě dali v minulosti řádně slyšet.
André Nendza čile pracuje nejen na svých projektech (např. A.tronic, Trio Lingvo, Canvas, duo s Ingou Lühning), ale také jako sideman v celé řadě uskupení. Nahrál přes 80 alb, z toho 14 pod svým jménem; v jeho portfoliu jsou ostatně taková zvučná jména, jako třeba Dave Liebman, Kenny Wheler, Rick Margitza, Paolo Fresu, Charlie Mariano, Philip Catherine či Pablo Held. Erik Kooger působí na nizozemské jazzové scéně coby profesionál už od svých 15 let. Po studiích na Královské konzervatoři v Haagu (1990-96) absolvoval rozsáhlá turné např. se Scottem Hamiltonem, Ingrid Jensen, Ackem van Rooyenem a Sonnym Fortunem. V současné době spolupracuje nejintenzivněji s Ritou Reys, Michielem Borstlapem a Gino Vannellim. Pabst pak s těmito spoluhráči nahrál již album „Balbec“ (JazzSick Records, 2021), takže na aktuálním díle je znát až kongeniální sehranost a hluboké porozumění…
Byť nepříliš rozsáhlé (stopáž 37:51) album otevírá „Incoming Signal“, parádní synkopický swingově bopový proud, který je různě zahušťován a dynamicky proměňován. Nádherná balada „Mount Rakan“ je inspirována horou poblíž japonského města Hatsukaichi, na jejímž úbočí stojí zenový chrám Rakan-ji založený v roce 1337. V bezpočtu jeskyň našlo útočiště 3 700 kamenných Buddhů. Skladba je až meditativního charakteru, křehká, třpytivě melodická, s expresivním kontrabasovým sólem a pozvolným klavírním intenzivněním. Track „24-7“ vyznívá jako pocta Monkovi; klasický moderní jazz je tu sycen swingem i blues, v závěru ale dojde k nečekanému rytmickému zlomu.
„Sky“ představuje čirou baladu s krystalickým zvukem klavíru, arco basou a citlivě rozechvělými bicími; dojde ke střídavým a posléze propleteným sólovým chorusům kontrabasu (hraným již pizzicato) a piana. Následující „Kimnara“ (toto slovo odkazuje na nebeské hudebníky v buddhistické tradici) je naopak frenetická jízda kolem čtyřtónové fráze, již pianista sází do rytmické palby a postupně rozvádí do swingové šíře; sólově se vyznamená také bubeník. Skladbu „Enigma“ považuju za vrchol alba, neboť představuje nejsoučasněji znějící jazz; avantgardní, tudíž zdánlivě nesourodé spojení lyriky se zvukovou, výrazovou a strukturální rozvolněností je vpravdě neobyčejně zdařilé. Album uzavírá špetkou latiny ochucená svižnůstka „Encore“.
Navýsost vydařené triové album!
