Zpěvačka IVA MAREŠOVÁ a její kapela RAZAM se spojili s FILHARMONIÍ HRADEC KRÁLOVÉ, aby vlastním nákladem (za pomoci platformy Musicraft) vydali pozoruhodné album „Na dně mojí duše“. O křestu alba jsme vás již v reportáži informovali a nyní přichází na řadu i jeho recenze.
Není to první projekt rodačky z Hradce Králové Ivy Marešové s tamním symfonickým orchestrem. V loňském roce takto společně oslavily 800. výročí východočeské metropole skrze poctu další rodačce Zuzaně Navarové v podobě premiéry hudební inscenace „A pak usnu a vstanu“. Ostatně Filharmonie Hradec Králové se nijak nebrání crossoverovým produkcím; viz. třeba spojení se zpěvačkami Idou Kelarovou, Radkou Fišarovou či Bárou Basikovou, s písničkářem Michalem Horákem, kapelou Oboroh, s jazzmany Martinem Kumžákem a Martinem Brunnerem ml., také se soubory F-Dur Jazz Band a Baroque Jazz Quartet.
Ovšem podle ředitele Filharmonie Hradec Králové Vladimíra Šrámka představuje pro těleso spolupráce s Ivou Marešovou a kapelou RAZAM nový typ crossoverového projektu.
„Stejně jako se v Hradci Králové setkávají Labe a Orlice, dochází i zde k hudebnímu soutoku, v němž jednotlivé složky splývají v harmonický a dynamický celek. Tento projekt je pro Filharmonii Hradec Králové výjimečný také tím, že poprvé v téměř padesátileté historii jsme se stali spolutvůrci hudebního alba, které se neváže výhradně ke klasické hudbě, ale vydává se do vod populární hudby,“ vysvětluje Šrámek.
Na nahrávce se tedy kromě symfonického tělesa podílí kapela RAZAM, která vychází silně ze slovanských kořenů, a to ve složení Iva Marešová – zpěv, Aliaksandr Yasinski – akordeon, Michael Vašíček – kytary, basa, Marco Čaňo – housle, viola a Radek Doležal – bicí, perkuse, klavír, Filip Kuchárik – vibrafon. Marešová, Yasinski a Doležal jsou zároveň autory a aranžéry, na aranžích se podílí také Čaňo. 
Samotná titulní skladba „Na dně mojí duše“ skrývá motto celého alba. Je orámována veršem „Na dně mojí duše leží pravda“. Text napsal současný běloruský básník Ales Plotka alias Baisan. Je zpívaná v běloruštině. „Když se podíváme na dno své duše a najdeme sílu pohlédnout naprosto nezkresleně na vše, bez toho, aniž bychom si sami sebe přikrášlovali, nebo naopak démonizovali, zbyde nám pravda… Dno duše je pro mě výchozí bod nula – místo, ze kterého se všechno rodí a ze kterého jsme schopni vykročit kamkoliv,“ říká k tématu nahrávky Iva Marešová. A dodává: „Pro mě je představa, že každý žijeme a tvoříme podle své jedinečné matrice, mnohem lákavější než sebedokonalejší imitace.“ Za velkolepou aranží stojí běloruský rodák Yasinski, který mimochodem kapelu RAZAM spoluzakládal. Vrací se alespoň takto domů, kam se nyní bohužel nemůže vrátit…
Společným jmenovatelem všech patnácti písní je zvukové a výrazové bohatství. Pop-jazzově uchopený slovanský folklór bobtná v organickém spojení se symfonickou masou v dokonalý koktejl, který je lahodný. Někdy je to dokonce čarodějný lektvar, natolik silně některé písně působí. O nich bude ještě řeč.
Nejdříve se zmíním o interpretačních výkonech. Filharmonie Hradec Králové hraje svůj standard, což znamená s laťkou pořádně vysoko. Zmiňovat se o síle jejích smyčců či žesťů netřeba, vyzdvihoval jsem je tu už tolikrát v reportech kupříkladu z festivalu Hudební fórum. Iva Marešová zpívá plnokrevně, se šansonovou emocionalitou, věřím jí téměř každé slovo. Ono téměř jsem užil v souvislosti s textovou stránkou; místy opravdu silné poetické obrazy se střídají občas s klišé, tolik typickým pro popovou produkci. A to je škoda. Z instrumentalistů je nutno zmínit Yasinského, jehož akordeon dokonce občas nahrazuje varhany; zahušťování spodního proudu, doprovod, vyhrávky i sóla patří na albu k tomu nejúžasnějšímu. Blýsknul se také houslista a violista Čaňo, moc se mi líbí i Kuchárikův vibrafon. Ale to je jen výseč z celé instrumentální mozaiky…
A ty čarodějné lektvary, jak jsem se výše zmínil?
„Návrat domů“ je cinematicky dramatický i najazzle komorní, v „Ty a já“ pulsuje síla milostného citu. Píseň „Harpyje“ je sycena lidovou syrovostí, temnotou bájí a hrdinných eposů; také zpěv je strhující, nechybí hymnická vznětí až symfonic-metalové energie. A ten text! „Tisíc mužů na polích v jeden zaselo/tisíc žen do polí běželo“… „Měraju čas“ se zvony v úvodu jsou až folklórně vypjaté, mísí se tu židovský lament s balkánskou vášní. Píseň „Do kamenů“ vykrystalizuje z vibrafonového antré, najazzle to tepe, v intermezzu osamí opět vibrafon, aby se všeho chopila symfonická ruka. „Amen“ vyznívá zprvu niterně, akordeon dýchá jako varhany, posléze se kapela jazzově rozběhne a nakonec se to všechno vzedme tam vzhůru. Dynamická i výrazová proměnlivost vypráví o víře člověka v „Razamovo Genesis“. Finále alba v podobě „Kéž bouře by přišla“ je sugestivním dramatem plným vypjatých emocí a drsné expresivity. Fakt síla!
