Centrum pro otevřenou kulturu v sobotu 5. dubna 2025 připravilo výživný program pro kultury chtivé Pardubáky (ale i mnoho přespolních). Nejprve proběhla v GAMPĚ vernisáž výstavy III: Bodies of Dust / III: Těla prachu s participujícími umělci a umělkyněmi: Jenny Ȧkerlund (SWE), Anetta Mona Chisa (RO/SK/CZ), Jindřiška Jabůrková (CZ), Noa Kurnick (IL), Jaroslav Kyša (SK), Šárka Koudelová (CZ), Matěj Liška (CZ), Nela Pietrová (CZ), David Střeleček (CZ), Dagmar Šubrtová (CZ). Kurátorkou výstavy je Šárka Koudelová a název výstavy a její hlavní myšlenková osa je vědomou referencí na esej Astridy Neimanis Bodies of Water. Polemika o vodě, kterou naše těla sdílí s celoplanetárním koloběhem, byla nutnou verbalizací uvědomění, že jsme přímou součástí okolních ekosystémů, se kterými tedy i ze zcela zištných důvodů musíme sympatizovat a pečovat o ně.
V rámci vernisáže se představil i projekt Oddenky, unikátní porcelánový soundsystém výtvarnice Manky Lustigové a hudebníka sorbitol drops. Projekt Oddenky zkoumá fenomén rezonance v keramickém materiálu. Ze 16 porcelánových plátů různých tvarů a velikostí je vytvořen nástroj se specifickým laděním, kde desky fungují jako reproduktory. Pozoruhodná meditativní performance…
Fotky z vernisáže: Marie Matula Sieber
Kratičký přesun z prostoru bývalých automatických mlýnů do Divadla 29 proběhl bez komplikací a zanedlouho mohl vypuknout očekávaný koncert. Zdeněk Závodný nejprve vysvětlil, že ho Spinifex kontaktovali s tím, že chtějí v D29 nahrát nové album a pojmout ho jako speciální projekt k 20. výročí kapely, tedy Spinifex Maxximus v rozšířené sestavě. Nejprve však byla vyhrazena půlhodinka jedné z hostek, tedy Jessice Pavone. Violistka a skladatelka Jessica Pavone ve své tvorbě zkoumá především hmatový a smyslový zážitek z hudby. Zaměřuje se na intuici a instinkt, na to, jak hudba působí, když je hrána a slyšena. Musím se přiznat, že na mě tato performance nezapůsobila a nedovedl jsem se na ni ani naladit, ani ji pochopit. Nejspíše potrápila i pár dalších nepřipravených posluchačů, jiní ji kvitovali s povděkem. To tak někdy s těmito experimenty je. Buď to sedne, nebo ne…
Spinifex Maxximus nastoupili v sestavě Tobias Klein (DE) – altsaxofon / John Dikeman(US) – tenorsaxofon / Bart Maris(NL) – trumpeta / Jasper Stadhouders(NL) – el. kytara / Gonçalo Almeida(PT) – baskytara / Philipp Moser(DE) – bicí / Jessica Pavone(US) – viola / Elisabeth Coudoux(DE) – violoncello / Evi Filippou(GR) – vibrafon a jakoby se v úvodu koncertu inspirovali předchozím vystoupením. Počátek byl tedy záměrně ve značně neuchopitelném duchu a pozvolna se hráči začali chytat jeden druhého a dostali se do rytmu. Zvuk byl vynikající a basy moc krásně tlačily, ale ne nepříjemně a předuněle, jak bývá často zvykem. Na takto početný ansámbl byl zvuk doslova vypiplaný. Často se tvořily skupinky či sekce, které měly sólové výstupy nebo na sebe hráči vzájemně reagovali. Skladba klidně přešla do dua kytary a vibrafonu, pak zase všichni chviličku cvrlikali, než našli společný rytmus, který to zas vše ztmelil. Unisona dechů, haluzní pasáže smyčců, sóla na saxofony, trubku, kytaru či bicí, preparace vibrafonu… Tenhle blázinec jel snad hodinu a půl a bylo opravdu co poslouchat. Skladatelsky se představili jak stálí členové Spinifex, tak také hosté a myslím, že novou desku můžeme natěšeně očekávat. Vydařený hudební zážitek a jistě i celá rezidence a nahrávání alba v D29!
