Alternativní jazz? Kabaret? Šanson? To vše se snoubí v jedinečné hudbě seskupení KINO JANA NERUDY. Sami aktéři se označují jako „novodobý český a poetický art-punk s prvky jazzu, rocku, popu, folku i klasiky“. Před několika měsíci se v režii kapely objevilo eponymní debutové album, a to na všech zásadních streamovacích platformách a v podobě vinylu…
Vokálně-instrumentální soubor Kino Jana Nerudy na debutu interpretuje písně klavíristy a zpěváka Jiřího Kadeřábka (hudba) a textaře Miroslava Noska. (Mimochodem Jiřího Kadeřábka jsem v Jazzportu představil před bezmála deseti lety jako pozoruhodného skladatele experimentální vážné hudby.) Doplňují je baskytarista Matyáš Keller a jeho strýc Jan Keller (bicí), oba známí z oblasti vážné hudby coby violoncellisté, a tři vokalistky Lucie Soljaková, Tereza Bečičková a Kamila Blažková Koncová. Výsledný tvar jejich tvůrčí snahy je prosycen viditelnou radostí, zaujetím plným vášně a živelnosti a také intelektu. Písně oplývají promyšlenými a nepředvídatelnými aranžemi, vrstevnatostí a emocemi, v nichž každý tón má svoji vlastní energii. Kabaretní momenty rozezpívají i roztančí, niterné hluboce dojmou, skotačivost se střídá s rozervaností…
Za zmínku stojí již zvuková kvalita nahrávky. Především pak účast slovutného Tima Debneye z Londýna, který je podepsán pod masteringem. Ten masteroval například i nahrávky The Orb, James Taylor Quartet či Lauryn Hill!
Každá z osmi písní je svébytným dramatickým světem s neotřelými hudebními nápady a texty. Album otevírá „Něco I.“, jakýsi hardbopově kabaretní kus („…za vším někoho hledej/nebo aspoň něco…“). V písni „Mravenci“ se pojí lyrická křehkost s ironizujícím výrazem, klavírním skotačením a humornými vokály („Hlavně v květnu/mravenci/dříve rudoarmějci/dnes asi amíci…“). Disonantním klavírem odstartuje „Letec“, jenž je nositelem hutného míšení parafráze současné opery s moderním jazzem („U letce se mi vybaví lampa na návštěvě/u Bohdana Holomíčka…“). Následuje „Totem“, rozsáhlejší útvar (7:05), při jehož poslechu zažívám nefalšovanou rozkoš. V souladu s textem („Svět je pastva pro oči/nepočítáno je skryté…“), kdy oči jsou nahrazeny ušima, se přelévá jemně barevný jazz s úderným vzepětím až rockové razance, kdy klavír vysoustružený po vzoru ECM střídají art-rockové emoce.
„Blue Rooms“ se na ploše 6 minut také epicky rozmáchnou, místy až muzikálově, co se týče zpěvu, nebo v romantickém duchu díky klavíru. Další rozsáhlejší píseň „Rybník“ (6:20) je taktéž vrcholným důkazem hudební jedinečnosti Kina Jana Nerudy; hutnější rytmika, mocné vokály, proměnlivost, evokující ranější písně Deža Ursinyho, ale s přidaným humorem, intenzita i něha, hymnická gradace („Je to velkej rybník/přes hladinu na sebe řveme něžnosti…“). Titulní „Kino Jana Nerudy“ je syceno jazzem (v úvodu hraje skvělé klavírní trio), rockem a záměrně nabubřele „hrdinným“ popem („Než chňapneš pes, tak zkus se odzubit…“). Album uzavírá „Něco II.“, kde „světluška si prošívá noc…“, s baskytarovým antré, solidní jazzovou polohou zpěváka, vokalizací a společnou gradací.
Vskutku netuctové album!
