Italský kontrabasista a skladatel JACOPO FERRAZZA vydal 24. ledna nové, v pořadí již páté autorské album, tentokrát se svým kvintetem. Zove se „Prometheus“ a spatřilo světlo jazzového světa na značce Teal Dreamers Factory.
Jacopo Ferrazza, hráč na kontrabas, baskytaru a také piano, se narodil v roce 1989 ve městě Frascati nedaleko Říma. Vystudoval klasický kontrabas a klavír, posléze absolvoval jazzová studia například u Johna Patitucciho. Od roku 2003 začal působit na jazzové scéně v italské metropoli a jako sideman vystupoval s celou řadou osobností, mezi nimiž se skví taková jména jako David Liebman, George Garzone, Fabrizio Bosso, Enrico Rava, Enrico Pieranunzi, Rita Payes, Camille Bertault či Mario Biondi. Za předchozí album Fantàsia, taktéž nahrané s jeho uskupením 5tet, získal cenu v kategorii Fantjazzia v rámci Global Music Awards 2022.
Novinku „Prometheus“ nahrálo tedy kvinteto 5tet, v němž autora veškerého repertoáru Ferrazzu (kontrabas, baskytara, syntezátor) doplňují zpěvačka Alessandra Diodati, klávesák Enrico Zanisi, violoncellistka Livia De Romanis a bubeník Valerio Vantaggio.
Ve starověkém řeckém mýtu byl Prométheus bohem ohně. Avšak vzdoroval Olympu tím, že oheň odtud vzal a daroval ho lidstvu. Tím mu umožnil vědění, rozvoj technologií a civilizace. Ferrazza na albu představuje novou verzi příběhu, a to vyprávěný ze současné hudební a filozofické perspektivy. Poukazuje na ztrátu kritického ducha, neschopnost odlišit pravdu od lži, zaobírání se nepodstatnými vnějšími záležitostmi namísto vlastního nitra, takže lidstvo tak zabíjí svůj potenciál rozvoje. „Proto jsem si uvědomil, že nikdy předtím nebyla taková potřeba prométheovské postavy, čili silného a rozhodného Kristova obrazu, který může pomoci lidstvu znovu získat oheň jeho vlastní přirozenosti a obnovit a znovu rozvinout dary inteligence a citu,“ dodává autor. Každá z osmi skladeb, včetně prologu, je svým vlastním zvukovým vesmírem; písňová část je pak leitmotivem cesty za sebeobjevováním. Dochází k častým proměnám atmosféry a dynamiky – od zasněných, jazzově uvolněných ponorů až po sevřenější hudební momenty plné dramatu skrze vlivy progresivního a gotického rocku s občasnými disonantními prvky, jež sugestivně vyjadřují muka a úskalí znovunalezení pokrokového lidského vědomí.
Po „Prologue“ s elektronickým švitořením a ambientním vokálem přichází „The Cave“ s akusticky čistou lyrikou, nádherným zpěvem a hardbopově dramatickým vzepětím, korunovaným klavírním sólem a písňovou gradací. Tutulní „Prometheus“ je oslavou art-rockově vystavěné písně, v níž nechybí klávesová energie. „The Rediscovery of Fire“ sytí úderný rytmus a atmosféra osudovosti; vokální propletence drcené výbušnými bicími se střídají s lyrickými pasážemi tvořenými violoncellem, klavírem a impresionistickým zpěvem. „Pillory“ představuje nejjazzovější tvář Ferrazzova kvinteta; vyznamenává se tu lídr s bravurní, zpěvně měkkou kontrabasovou linkou a výtečným sólovým chorusem, vyznamenává se tu taktéž pianista. Skladba graduje, až se nakonec zahalí se do intenzivního ambientního oblaku. „Titan Rises“ začíná ambientní mlhou s violoncellovým hlasem, piano cirkukuje, rytmické sazby v sepětí se zpěvem se proměňují, a to i dynamicky. Jenže pak zavládne naléhavý zvukový nápor, který se mění v brutální nářez progresivního rocku a elektronického šílenství, v závěru pak v kontrast zlomených beatů a klavírního sóla. Podle mne absolutní vrchol alba! Poté následuje notně jazzová píseň „Oceanine Chorus“; lyricky výrazná melodie prorostlá sóly kontrabasu a klavíru výtečně souzní s niterným zpěvem. Album uzavírá nejrozměrnější track „I Am Everywhere“ (7:49), zprvu lyrický, vzletný, pak art-rockově úderný, s rytmickými proměnami a scatem v unisonu s hudbou, posléze s ambientním výronem a vítězstvím lyrické písně, ústící do vokální gradace.
Vskutku vydařené nadžánrové album!
