Fenomenální bluesová dvojice PTASZEK & BUŽMA, čili zpěvák a virtuóz na diatonickou foukací harmoniku Matěj Ptaszek a zpěvák a kytarista (obvzláště hráč na rezofonickou kytaru) Lubomír „Bužma“ Khýr, vydali v říjnu loňského roku na značce Galén album „Blues and Gospel“ v podobě vinylu. První náklad v počtu 300 kusů je číslovaný. A nutno předeslat, že onomu stylu Delta blues, jež převládá, elpíčko sluší náramně!
O Ptaszkovi jsem tu psal v souvislosti s výtečným albem jeho tria (ale bez Bužmy) „Screaming the Blues“. Novinka „Blues and Gospel“, na které se mimochodem jako hosté podíleli také houslista Alexej Aslamas (ve čtyřech písních), mimochodem mezinárodně uznávaný dirigent a koncertní mistr, a s brumlí slovenský bluesman Erik Turtev (dvakrát), obsahuje deset tracků, pět na každé straně LP. Naplno vystihují Ptaszkovu charakteristiku blues – ty písně jsou skutečně „modlitbami naděje“, a jsou tak „nejlepším antidepresivem na světě“. Koneckonců už na přední straně obalu je fotka vysloužilého automobilu ze socialistického Východního Německa (jestli se nemýlím, je to Wartburg 311 z roku 1959) ze Skalákova mlýna u Meziříčka, tzv. Parku kultůry a voddechu pro nepřizpůsobivé. Blues se nikdy nepřizpůsobovalo konformnímu vkusu a postojům, nepoklonkovalo žádné moci, svým smutkem tíživému životu dodávalo naději, protože nic zlého netrvá věčně. Blues jako underground. A to již od dvacátých let minulého století…
Oba protagonisté se náramně doplňují. Kytaře a foukací harmonice odpovídá také příslušný zpěv. Kytarista je více folkově narativní, stejně tak jeho kytara; harmonikář pak kvílí jako autentičtí černoši s plícemi zdevastovanými bavlnou a skrze ústa zčernalá tabákem. Samotná hra na harmoniku je prosycena bezmeznou škálou výrazu; od úpění a pláče až po vztek a vzdor. Blues této dvojice není ani zbla pózou, hraním si na blues, kdy se do popředí nakonec dostanou jen únavná klišé. Jejich blues je prodchnuté vřelou, ryzí člověčinou, což je umocněno v neposlední řadě tím, že Ptaszek & Bužma je zároveň dvojice přátel s podobnou životní filozofií.
Páteří alba jsou bluesové a gospelové lidovky (rozuměj: tradicionály); ze čtyř je jedna česky otextovaná (a skvěle!) díky Bužmovi – „Do své lampy dolívej olej“. Moc se mi líbí také „Railroad Bill“, opravdu prožitá folkovka o legendárním Afroameričanovi, který se v 19. století proslavil dramatickými útěky před zákonem; mimochodem tuhle píseň zpívali také Bob Dylan a Joan Baez (zmiňuji to proto, jelikož je to silně aktuální díky filmu „A Complete Unknown“). A pak jsou tu autorské písně, jež svým originálům nedělají rozhodně ostudu. Ať je to „Good Morning, School Girl“ Sonnyho Boye Williamsona, kde Ptaszek zpívá místy drásavě a svoji foukačku zvedá až tam do nebe, kde dlí autor, patrně nejúžasnější harmonikář všech dob. Nebo Bužmou otextovaná „One Drive Blues“ jako „Deset centů“ z pera otce texaského blues Blind Lemmona Jeffersona, kde je kontrast mezi civilním projevem Bužmy a výrazově až přebujelé foukačky vpravdě strhující. Pozoruhodná je též „Big Railroad Blues“ z repertoáru souboru z jug bluesového úsvitu Cannon´s Jug Stompers; exceluje tu instrumentálně i pěvecky Ptaszek. Dvojice na album zařadila také dvě písně jednoho z prvních představitelů Delta blues Charleyho Pattona – „Down the Dirt Road Blues“, v níž harmonika válí v rytmu jízdy, a v samotném finále radostná „Pony Blues“. Vše pak krásně a chlapsky doplňuje Bužmovo autorské blues „Jen dva panáky“ s opravdu výtečným houslovým partem.
