Pianistka HAYOUNG LYOU patří k vyhledávaným instrumentalistům na newyorské jazzové scéně. Ovšem vloni 15. listopadu vydala u brooklynského labelu Endectomorph Records také již druhé, a opět výtečné autorské album „The Myth of Katabasis“!
Hayoung Lyou se narodila v Jížní Koreji, v pěti letech začala hrát na klavír. Ve 13 již vyhrála prestižní Soul National Orchestra Piano Competition. Získala stipendium na Berklee College of Music, kde studovala mimo jiné u Helen Sung. Absolvovala také postgraduální studium na New England Conservatory a soukromě navštěvovala hodiny Ethana Iversona, Jasona Morana a Franka Carlberga. Často spolupracuje se saxofonistou a klarinetistou Jasperem Dützem, s nímž tvoří duo. Ten je též členem kvarteta, které nahrálo její debutové album „Metamorphosis“ (2020).
Na novince „The Myth of Katabasis“ hraje tentokrát trio, jehož členy jsou kontrabasista Thomas Morgan a bubeník Steven Crammer; přičemž ale tři tracky z devíti jsou její sólové kusy. Jde v podstatě o třívětou klavírní suitu „Descent“, která ale zní v opačném pořadí v průběhu celého alba. Tvoří tak pomyslnou páteř nahrávky. „Descent III“ (track č.3) je stopáží drobnůstka, ale jde o skvost sycený výrazně soudobou vážnou hudbou. „Descent II“ (šestý track) tvoří dramatický útvar s patřičným napětím. „Descent I“, již rozměrnější (8:58), dokonce album uzavírá; lyrika, melodicky vytříbená, ale nikoli přímočará, houstne, nabývá na důrazu a intenzitě prostřednictvím vlnobití akordů skoro jako u Bacha. Skvělý kus!
Klíčovým slovem titulu není ani tak „katabasis“ (řecký výraz pro přechod do podsvětí), ale mýtus“. Na jedné úrovni hudba zkoumá tradiční příběhy o posmrtném životě, na té druhé medituje o jejich nepravdě. Hudba je to vekrze ponurá, přesto zaznamenáme i záblesky humoru. Lyou tak připomíná, že ono podsvětí je falešné…
Po ostnaté a mírně freejazzové miniatuře „Introducing the Hero“ přichází „Windup“ s hravou bebopovou i muzikálovou melodičností, v níž pianistka pracuje s monkovskými postupy a rytmy, přičemž je drásá ostny skákavých, disonantních shluků a´la Andrew Hill. V „Negotiation“ trio zatěžuje jednu opakující se melodickou figuru výrazivem soudobé hudby. Skladba „Ombre“ je sycena cirkulací, jež nabývá na intenzitě, přičemž struktura se mění; při zvolnění se blýskne zdánlivě řídkým sólem kontrabasista. Poté se útvar rozvine a záhy vybuchne naléhavostí. Ostatně Morgan se představí dalším sólovým chorusem v „Ascension“; více než na virtuozitu a vypjaté emoce sází na budování napětí každým tónem. Proměnlivá dynamika triového proudu vygraduje nejprve do free jazzu, v závěru se ale ponoří do tíživého doom-jazzu. Trio Hayoung Lyou ale dokáže zahrát i neobyčejně jímavě, výsostně lyricky, ovšem současně i s triumfálním vyzněním takto čistoskvoucího výrazu – „Anthem“ je vskutku nádherná!
Pro mne představuje hudba této korejsko-americké jazzové tvůrkyně jedno z největších překvapení loňského roku…
