Slovenský kytarista a zvukový čaroděj DAVID KOLLAR vydal ve spolupráci s tuzemským ambientním labelem Blue Lizard Michala Kořána na sklonku loňského roku (6. prosince) nové autorské album, tentokrát se souborem specializujícím se na soudobou vážnou hudbu QUASARS ENSEMBLE. Neobyčejný počin dostal titul „ OUMUAMUA“ aneb „The Story of an Unknown Object“…
Album, které je koncertním záznamem premiéry tohoto projektu, je inspirován neznámým tělesem, pojmenovaným Oumuamua, jenž se objevil v naší galaxii v roce 2017. Zpočátku si pozorovatelé nebyli jisti, co to je. Jedni se domnívali, že je to asteroid neobvyklého tvaru, který představuje fatální nebezpečí pro naši planetu. Druzí si mysleli, že by to mohla být zpráva z jiné galaxie. (Více zde…)
Autor hudby David Kollar dodává:
Tento příběh mě velmi inspiroval. Díky tomu jsem si uvědomil, jak jsme rozděleni na dvě části, jedna věří tomu a druhá věří onomu. Když se v našich životech objeví něco nového a tajemného, vypovídá to vlastně něco o tom, jací skutečně jako lidé jsme. Bojíme se, pochybujeme, doufáme, bojujeme. A všechny pocity jako šok, otřes, smíření, nostalgie, melancholie, které zažíváme v takových situacích, jsme se pokusili zhudebnit. Měl jsem jedinečnou příležitost hrát s Quasars Ensemble. A nechal jsem jim velký prostor pro improvizaci.“
Všichni aktéři sedmatřicetiminutovou, pětivětou suitu „Oumuamua“ uchopili s patřičným ponorem, přehledem a invencí. Kromě Davida Kollara (kytary, syntezátory, programování, looping) tu účinkují klavírista Ivan Buffa, violoncellista Ján Bogdan, houslista Peter Mosorjak a violista Adam Debski. V závěrečné větě hostuje slovutný norský trumpetista Arve Henriksen.
Album otevírá „Arrival of the Unknown“ s ambientním dronem v úvodu; proud nabývá na intenzitě, přelévá se, občas je přerušen, také čeřen, drsněn, posléze se nad ním objeví vrstva kytarových tónů. Pak to ale začne tepat, vyvalí se kytarová brutalita, proud se řine, v závěru je cítit psychedelie. Druhá věta, nejrozměrnější „Silent Tides“ (10:54), začíná křehkými, jímavými zvukovými závany, ambientní hmota houstne, zrytmizovaný ženský hlas oznamuje, varuje, perlí piano, dynamika skladby se proměňuje, kytarové vyhrávky evokují sitar. V následující části „Earthspeak“ se ozývají zvuky z NASA, ambient nabývající intenzity vyvolává tísnivou náladu z nejistoty. „Dread Echoes“ je prostoupena mysteriozními a industriálními zvuky, jež se nadýmají, houstnou; poté se z monolitu vyloupne strašidelná, hrůzou rozechvělá kytara. Suita vpravdě vrcholí nádhernou pátou, závěrečnou větou „A Distant Memory“, evokující lacrimosu; typicky rozechvělá Henriksenova trubka, osamocené úhozy klavíru, smyčcové přízvuky. Jímavě teskný fatalismus je vlastně natolik čistoskvoucí, že povznáší…
