Kůra z Faerských ostrovů nasáknutá roztodivným jazzem

Kůra z Faerských ostrovů nasáknutá roztodivným jazzem

Je libo jazz z Faerských ostrovů? Nuže: v současnosti nejvíc skloňovanou jazzovou skupinou je GØ (česky Kůra). Pochází z hlavního města Tórshavn (a zároveň největšího, s cca 13.000 obyvateli). Byla založena v roce 2015 jako kvarteto, nyní jej tvoří pět muzikantů. Před nedávnem vydali (digitálně a jako vinyl) druhé autorské album „Ævir, amen“. A to na domácí značce Tutl Records.

Hudbu Gø sytí směs melancholie se silnou filmovou atmosférou a energie, jež vyvěrá ze stoletého boje Faerských ostrovů za nezávislost na Dánsku. Je v ní přítomna minulost, především pak jazz a rock šedesátých a sedmdesátých let, kterou hudebníci ostří do současnosti. Jedinečný posluchačský zážitek umocňují filmové vlivy, především pak z noir a spaghetti-westernových spektáklů.

Debutové eponymní album vyšlo v roce 2020. Vzniklo víceméně punkovým způsobem, bez producenta a poměrně divoce. Na novince již spolupracoval uznávaný producent Per Ingvald Højgaard Petersen, který zvuk kapely opravdu povznesl.

Album „Ævir, amen“ obsahuje devět skladeb, jež napsali frontmani Ólavur Eyðunsson Gaard (kytara) a Kristian Pauli Ellefsen (klávesy). V jednom nedávném rozhovoru se na téma filmových vlivů vyjádřili takto:

„V jedné recenzi našeho koncertu na jazzovém festivalu v Reykjavíku bylo uvedeno, že jsme vyvolali v publiku pocit, jako by se ve snu setkali někde v baru s jukeboxem Quentin Tarantino, David Lynch a Sergio Leone a střídali se ve volbě skladby. Dalo by se tedy říci, že v naší hudbě jsou vedle sebe přítomny filmy Pulp Fiction, Twin Peaks a Hodný, zlý a ošklivý.“

Sestavu kvinteta doplňují basák Árni Jóhannesson, bubeník Hjørtur Pætursson Háberg a saxofonista Sjúrður Zachariassen. Několik skladeb obsahuje aranžmá pěti dechových nástrojů, takže zvuk se patřičně košatí, aniž by ale byla narušena celistvost; k Zachariassenovi se tu připojují trumpetista Ernst Remmel, tenorsaxofonistka Kristina Thede Johansen, trombonistka Maria Wang Reinert a fagotistka Malan Martinsdóttir Joensen.

Celé album se vyznačuje jemným, až průzračným zvukem. Což umocňuje výraznou melodičnost. Úvodní skladba „Javnaraflokkurin“ je sycena libozvučností nějakých pozdních padesátých let. Ta obklopovala moje první dny života. Samozřejmě si nepamatuju konkrétní melodie, ale v hlavě mně zůstala ona specifická hudební nálada, atmosféra konce léta. V následující „Loysing í dós“ se k čisté zvukové krystaličnosti připojuje mysteriózní nádech. Vespod to tepe, nahoře vzlíná. Pod příkrovem témbrů dechových nástrojů zvoní kytara jako od The Shadows. Postupně se hudební masa dramatizuje, tj.houstne, vrství, nabývá na intenzitě. Slyším náhle Jaga Jazzist. Z dáli znící zvony otevírají skladbu „VinstraHøgra“, která je založena na hutném, bezmála rockovém rytmu, jenž se mění ve šťavnaté bolero. Přitom se přelévají barvy a vytrysknou sóla varhan a kytary. Poté přichází první vrchol alba! Je jím kompozice „Ðalslandsgade“, která hned v úvodu slibuje něco náramného, to je prostě cítit. A ono to postupně přichází – struktura se zahušťuje, náhle nelítostně zaútočí kytara, rockový nářez korunují kytarová a varhanní sóla. Vše ústí do jemnějšího a barevnějšího tvaru. Track „Ivi á Tinganesi“ lze charakterizovat jako doom-jazz, ale není tak temný. A je tu další osmitisícovka, „Republikkin bløðir“. Ta na rozměrnější ploše dovádí doom-jazz k dokonalosti, včetně ambientního piana a dechů bohatých na barvy. Ty nakonec vygradují až k bigbandové plnosti. A vytrysknou krevnaté varhany. Skladbu „Á Skarv“ uvozuje naléhavá recitace; uvnitř se pak skrývá gradující směsice Pink Floyd, raných šedesátek a filmové klenutosti, zaskvěje se zdrsněný saxofonový chorus. Na albu nechybí ani humor, a to až zvukově vrtošivý, prokrvený analogovou elektronikou („Svøvnloysi“). Výtečnou kolekci uzavírá titulní, vrcholná skladba „Ævir, amen“ s antré honky-tonk piana, rytmicky důrazná, s propletenými dechy postavenými na kontrastu hlubších a vyšších rejstříků, elektronicky zašpiněná, pocintaná kosmickými zvuky, prodchnutá i barrettovskou psychedelií. Klavír se tu pak zvrhne do free jazzu, psychedelie zvláční díky hladivým klávesám. A pak jako když utne. Nečekaný konec.

Otočme desku a sjedeme to znova!