Jan Hocek – text, Michal Sýkora – foto, video
Jsou koncertní zážitky, které jsou dlouho nezapomenutelné. Jsou ale také zážitky, které se stanou trvalou součástí života, vryjí se nejen do paměti, ale také do memů, a dokonce do genů! Že to zní nadneseně? Možná, ale koncert bigbandu MÜHLBACHER’S USW ve vídeňském klubu Sargfabrik dne 18. prosince 2024 patří právě mezi takové bytostně životní zážitky…
Šlo o derniéru programu „Wege zur Vierten“, který vyšel letos jako dvojalbum na značce Thereo Music. Onou Cestou ke Čtvrté je míněna cesta ke 4. symfonii rakouského skladatele Antona Brucknera (1824-1896), představitele vrcholného romantismu. Ostatně tato symfonie (1876-1881) má titul „Romantická“. A onu cestu k ní podnikl jazzový skladatel, aranžér, bubeník a bandleader Christian Mühlbacher.
Mühlbacher založil bigband USW (zkratka výrazu Und So Weiter čili A Tak Dále) v roce 1997. Mistr velkého zvuku, jak je nazýván, se mimo jiné proslavil již koncem osmdesátých let díky bigbandu Nouvelle Cousine. Studoval kompozici u skladatele soudobé vážné hudby Kurta Schwertsika, aranžování a jazzovou teorii u Heinze Czadka a hru na bicí u Fritze Ozmeca. Absolvoval též workshopy s Georgem Russelem a Gilem Evansem.
Brucknerovské dvojalbum obsahuje 16 skladeb, z nichž devět je adaptací Brucknerovy Čtvrté symfonie a šest zkomponoval Mühlbacher inspirován tématy ze symfonie. Projekt krystalizoval plných 13 let. První verze zazněla v roce 2011, druhá o rok později. Letos, kdy probíhá Brucknerův rok, došlo k naplnění projektu díky vydařenému koncertu ve vídeňském klubu Porgy & Bess dne 5. dubna, z jehož záznamu vzniklo ono dvojalbum. A završeno je čtvrtým, a údajně posledním provedením právě 18. prosince v Sargbrik, kde jsme s kolegou Michalem Sýkorou mohli být. Večer byl taktéž rozdělen na dvě části. Pokud jsme se domnívali, že ta první nemůže být překonána, hluboce jsme se mýlili…
A proč si Mühlbacher zvolil k reinterpretaci a rekompozici právě Brucknera? Existuje zkušenost již z raného dětství, kdy asi pětiletý či šestiletý Christian seděl sám v hledišti vídeňské koncertní síně na generální zkoušce 4. symfonie, protože v orchestru hrál jeho otec první hornu. A v chlapci se probudily dobrodružné fantazie. Druhým popudem pak byla v roce 2011 pobídka Brucknertage, přehlídky Brucknerovy hudby v St. Florianu, k vytvoření celovečerního programu na téma Čtvrté.
Ve světě symfonických orchestrů panuje dvojí základní přístup k interpretaci tohoto díla. Jeden upřednostňuje klidná tempa, mnohobarevný zvuk smyčců, harmonické dechy a tympány, jež z romantiky dělají pohodu. Ovšem nám, Čechům a Slovákům, by měla být bližší ta rozervanější romantika, v níž žestě trhají zvukový obraz na kusy, a to za mocného přispění rytmických hromů a blesků. A s patřičnými beaty coby srdečním pulsem, často vzrušeným až k překotnosti. Ostatně já osobně bych si při Brucknerově hudbě představoval spíše nenaplněnou touhu a vášeň bez ukojení…
A právě taková je brucknerovská hudba Mühlbacherova jazzového tělesa USW. Z hlediska instrumentace se zaměřuje na dominanci žesťových nástrojů, zhusta v nižších rejstřících, čímž dosahuje hutného, nadupaného zvuku. Klávesy a elektronika to vše umocňují. Saxofony tvoří kontrapunkt i barevný kontrast. Rytmika nehraje sice komplikovaně, ale osvěžují ji latinské prvky. Beat je sycen přímočarým rockovým tepem. Mühlbacher ovšem v žesťových aranžích dosahuje až neuvěřitelné výrazové síly. Jeho fantazie si pohrává s těmi nejsložitějšími polyfonickými obrazy od vznětí majestátnosti až po zběsilé shluky. Raději vychází z notových partitur a hněte aranžérské umění, než aby se spoléhal jen na spontánní improvizace. A když improvizace, pak pod jeho taktovkou, řízené.
Osmnáctičlenné těleso burácelo, vybuchovalo energií, hrálo dynamicky proměnlivě, s obrovskou dávkou muzikantské empatie, doslova nadoraz. Ale hrálo i v pastorálním duchu, a to díky spojení varhan a křídlovky. Oproti nahrávce ubyla jedna tuba, zato přibyl jeden bastrombón. Nechyběl lesní roh (Máté Borbíró). V saxofonové sekci udivoval gigantický bassaxofon (Fabian Rucker), který nejenže rytmizoval, ale zvládal mistrně i sólové chorusy. Trumpetová (a křídlovková) sekce byla čtyřhlavá a rozličně barevná, trombónová zemitá a hutná, rytmika umocněná el. kytarou (Peter Rom), baskytarou (Tibor Köverdi), perkusemi, především konga a bonga (Laurinho Bandeira), nepřeslechnutelný byl také klávesák Geri Schuller. Ten se i blýskne jako rtuťovitý a schopný sólista; třeba ve druhém přídavku zcela exceloval!
Ostatně všichni aktéři si za svůj výkon zaslouží absolutorium…
A ten zvuk! Začínal u hráče na elektroniku (Charly Petermichl) a končil u zvukového inženýra (Ronny Matky). Celkový dojem dotvářelo video (Willy Wysoudil).
Vše dopoví fotky a video Michala Sýkory…
Video ukázka ze druhé poloviny koncertu:
