Galerie města Blanska představila dne 11. prosince film blanenského experimentálního hudebníka a umělce Radima Koláře „JOHN CAGE – SONG BOOKS“. V galerijním Salonu jsme tak měli možnost vidět pozoruhodný filmově-hudební útvar. Autor v něm pracuje s vokálním dílem slavného amerického skladatele Johna Cage (1912-1992), které je parafrází na esej „O povinnosti občanské neposlušnosti“ filozofa H.D. Thoreaua. Vznikl tak originální sarkastický melodram s prvky podvratného humoru. Promítání bylo současně doprovodným programem aktuální kolektivní výstavy zvukového umění Markéty Lisé & Filipa Ceneka, Marie Komarové, Lucie Vítkové a Dariny Žurkové „Spojené zvukem“ (kurátorkou je Lenka Dolanová), jež bude k vidění ještě do 11. ledna příštího roku.
Radim Kolář vytvořil a posléze upravil film, který byl natočen na hudbu. A to na „Song Books“, jež zkomponoval John Cage v roce 1970. Ten se nechal inspirovat Thoreauovým esejem „O povinnosti občanské neposlušnosti“, konkrétně sentencí „nejlepší forma vlády je žádná vláda“. Autor k tomu dodává, že každé vokální sólo by mělo být zpíváno „v optimistickém duchu, jako byste věřili tomu, co zpíváte“.
Film vychází z koncertního provedení Cageova díla v aule brněnské JAMU na přelomu listopadu a prosince roku 2010. Premiéra filmu se uskutečnila 17. května 2017 v Kině Blansko. Poté Kolář provedl některé úpravy a aktuální podobu jsme zhlédli nyní. Na hudebním provedení se podíleli kromě Radima Koláře za bicími ještě Lucie Vítková s akordeonem a ze Spojených států Marek Bobak (elektronika) a zpěváci Paul Berkolds, Jacqueline Bobak a Carmina Escobar. V hlavní vypravečské roli tu účinkuje Ludvík Vaněk; to je ten (možná si pamatujete), který se jako vězeň proslavil figurkami z chleba, jež jsou k nerozeznání od dřevěných. Dále tu figurují čtenářům Jazzportu dobře známí muzikanti Pavel Zlámal, Peter Graham (Jaroslav Šťastný) či Martin Konvička. Plus další účinkující, kteří netušili v čem účinkují, nebo že vůbec účinkují.
Výše uvedený Jaroslav Šťastný o Johnu Cageovi napsal:
Pro jeho tvorbu je charakteristický radikální rozchod s evropskou hudební tradicí i do té doby běžným chápáním umění. Po počátečních experimentech s hledáním nových zvuků dospívá Cage kolem roku 1950 k osobité koncepci hudby, která usiluje o překlenutí propasti mezi Uměním a Životem. Zdůrazňuje roli pozornosti v percepci umění a upozorňuje, že i ticho je plné zvuků (kterých si běžně nevšímáme). Podnětem mu byly přednášky D. T. Suzukiho o zen buddhismu, zejména učení o pluralitě center („každá bytost je středem Vesmíru“), které se stalo základem Cageova nového pojetí hudebního času a souhry (neboť nadále je v jeho díle každý hudebník brán jako nezávislá individualita).“
Ostatně doc. MgA. Jaroslav Šťastný, Ph.D. o Cageovi přednáší na brněnské JAMU a nedávno mu vyšla v Českém hudebním informačním centru publikace „The Smiling Frankenstein (Essays on John Cage)“.
Brněnské provedení „Song Books“ osvětlil autor filmu Radim Kolář ve svojí malé intro-přednášce před uvedením filmu. Mimo jiné uvedl:
Paul Berkolds se zvolil do role kapelníka, vytáhl z brašny knihu plnou znaků, abstraktních obrázků a obrazců, různých kruhů a linií a taky textů, jak s materiálem nakládat. Kniha kolovala od jednoho ke druhému a každý ji otevřel náhodně na libovolném místě, aby ji pak zavřel a poslal dál. Cyklus se opakoval mnohokrát dokola, přičemž každý si zaznamenal na časovou osu příslušný obrazec, často s popisem jeho významu. Šest linek po deseti minutách tvořilo hodinovou timeline. Losované obrazce se mnohde překrývaly, jindy doplňovaly a jindy tvořily pauzy a různé způsoby ticha. Občas se vylosoval obrazec s nápisem jak s tím naložit, občas se otevřel nápis sám. Ovšem s různou velikostí písma a různým směrem psaní. Když nápis klesal, klesala i hudba-melodie a naopak. Různá velikost písmen určovala dynamiku, tedy čím menší písmena, tím tišeji, a čím větší, tím silněji. Smysl a systém hraní určoval nápis sám. Jindy se objevovaly různé kruhy s informacemi uvnitř. Informace se týkaly hlavně času a pocitu. Krom grafických partitur bylo vše současně psáno v proporční notaci. Aby to bylo hráno přesně v souladu mezi sebou, měl každý hráč na pultu stopky, které byly spuštěny současně na začátku skladby. Na časové ose tak každý hráč věděl přesně ve které vteřině má začít, a kolik vteřin, či minut má hrát. Po losování partů jsme si vysvětlili, jaké jsou kde plochy větší, či menší volnosti; pauzy samozřejmě platí, každý je měl jinde a jinak dlouhé. Takže nějaký pokyn se začal hrát třeba v páté minutě a dvacáté vteřině a trval minutu deset sekund. Atd.“
Samotný film je ve znamení absolutní volnosti obrazů, mnohdy notně provokativních. Oproti první verzi ubylo surreálna a výtvarné složky vůbec, aby přibyly rozhovory muzikantů a hlavně vyprávění výše zmíněného kriminálníka Ludvíka Vaňka. Mnohdy i za cenu potlačení hudební složky. Film tak dostal jistou dokumentární podobu. Byť ta nijak nesouvisela s Cageovou hudbou. Nebo ano???
Vezměte zavděk první podobou filmu. Ponořte se do výtvarně bohatých filmových obrazů a navýsost dobrodružné hudby Johna Cage:
