Dne 22. listopadu se v Boskovicích uskutečnil další z koncertů vpravdě objevného cyklu soudobé vážné hudby a jejích přesahů „…vážně?“. Ve zcela zaplněném sále Prostoru vystoupila česko-nizozemská houslistka NATÁLIE KULINA se zbrusu novým dílem nizozemského skladatele PETERA-JANA WAGEMANSE „Folk Songs Without Folks“. Autor se boskovického provedení osobně zúčastnil.
Natálie Kulina, rodačka z Boskovicka, v Nizozemí studovala (získala magisterský titul na Amsterodamské konzervatoři u Eliota Lawsona a Heleen Hulst se zaměřením na novou hudbu a interdisciplinární umění) a již zde setrvala. Zaměřuje se na interpretaci soudobé hudby. Od roku 2021 je členkou Ensemble Resilience, spolupracuje ovšem s celou řadou dalších souborů. Při studiu se věnovala také jazzu, improvizaci a historické hře; to vše nadále zkoumá. „Jako hudebníka mě baví dělat hudbu intuitivně a vyprávět příběhy. Při tvorbě vlastních projektů nebo spolupráci s jinými umělci ráda zkoumám prvky překvapení i přísného řádu, hravosti a nehybnosti, poezie i nonsensu. Zajímají mě divoké kontrasty a nepopiratelné vazby mezi jednotlivými prostředími, lidskými zkušenostmi, identitami, kulturami, ideologiemi a vizemi, ve všem, co nás v dnešním světě rozděluje i spojuje,“ svěřila se Natálie Kulina.
Peter-Jan Wagemans patří mezi nejvýznamnější nizozemské skladatele. Studoval hru na varhany, skladbu a teorii hudby na Královské konzervatoři v Haagu. A nějakou dobu také ve Freiburgu u slovutného Klause Hubera. Protože se soustředil výhradně na vývoj své hudby, nikdy se přiliš nezabýval jejím zviditelňováním v zahraničí. Ačkoli je je jedním z nejhranějších a nejoceňovanějších autorů ve své vlasti, na rozdíl třeba od svého protějšku Louise Andriessena je v zahraničí málo známý. Navíc na rozdíl od něj je jeho cílem rozvíjet evropskou hudební tradici. Tím se dostává do konfliktu jak s nizozemskou avantgardou, tak s konceptualismem. V jeho hudbě musí být všechny aspekty strukturální, emocionální a komunikační povahy v rovnováze, a tak na počátku své kariéry vyvinul alternativní metodu komponování. Útvar má dvě hlavní vrstvy. Ta vrchní je pojímána jako vyprávěcí linie, již lze přirovnat k zápletce filmu. Spodní vrstvu tvoří struktura a archetyp, které společně utvářejí zvuk a expresivitu kompozice podobně jako to činí vizuální jazyk a výtvarná stránka ve filmu. Tento podklad vzniká při improvizaci u klavíru, v neustálém pohybu mezi zamýšleným a intuicí. Proto Wagemansova hudba má také spontánní, až improvizační charakter.
Skladba „Folk Songs Without Folks“ pracuje nejen se zvukem sólových houslí, ale i s audionahrávkou včetně field recordings, jež přes notebook obsluhoval sám autor. Zvuk se šířil prostorově díky šesti reproduktorům, rozmístěným po celém sále.
Gró kompozice tkvěla v absenci folkové hudby v Nizozemí, kterou se tak skladatel pokusil vytvořit, samozřejmě po svém a zcela nelidově. Skladba obsahuje tři části, uvozené elektroakustickými intermezzy bez houslového partu. Zpodobňují nizozemskou krajinu, „kde se ale vždycky najde nějaká motorka“, jak se skladatel vyjádřil. Ta zaburácí hned v tom úvodním, jinak převážně ambientním intermezzu. Jejich obsahem jsou ale hlavně lidské hlasy, rozlámaná a různě zašmodrchaná elektronická masa, v tom třetím, závěrečném, zazní a posléze zahřmí dokonce kostelní varhany. Pro mne vzrušujícím výrazovým prvkem je tu také kňučivý a i jinak nelidsky zpitvořený lidský hlas, ne nepodobný mým dětským vokálním improvizacím, jež moje rodiče a babičku doháněly k šílenství…
Po intermezzech následovaly jednotlivé folk songs pro housle, jichž bylo celkem třináct. Houslové party podbarvovaly a tudíž umocňovaly samply kupříkladu éterických ženských vokálů („Milostná píseň“), expresivních smyčců („Taneční píseň“), houslového dronu a minimalistického ostinata („Jarní píseň“, kde sólistka svojí hrou evokuje ptačí zpěv a také zde i zcela osamí) či další rovnocenné houslové vrstvy, nad níž se Kulina étericky vznáší a posléze vzedme až k hymnu („Modlitba“, „Smutná píseň“). Nechybí industriální údery a jakási pracovní píseň zpívaná muži („Píseň dělníků“), naléhavý klavír („Dramatická píseň“) či ambientní dech („Elegantní píseň“).
Houslistka hrála skvostně! I v těch nejvyšších rejstřících se houslový tón vyjímal neobyčejnou čistotou a jiskřivostí. Podle potřeby byl sametově měkký či naopak zemitý až zhrublý, zkřehlý i emocemi přerývaný, lyricky zpěvný i jazzově nevyzpytatelný. Bravo!
Myslím, že tak mimořádný, vskutku jedinečný zvukový zážitek v boskovickém Prostoru ještě nebyl a hned tak nebude!
(Foto: Tomáš Znamenáček)