NAČEVA, čili zpěvačka, skladatelka a producentka Monika Načeva, vydala 5. listopadu na značce Polí5 nové album (CD a LP) pod názvem „Jdem temným dnem“. Vše podstatné bylo o pozadí tvorby této novinky vyřčeno již zde, takže přistoupím rovnou k recenzování.
Zvukové vyznění všech deseti písní zásadním způsobem ovlivňují dva hudebníci: jazzman Vojtěch Procházka (hlavně klávesy, jinak ještě el. kytara a baskytara) a hostující zvukový mistr a experimentátor Tomáš Vtípil (převážně elektronika, dále trubka, mušle, preparovaný klavír, perkuse). Ti jsou nepřekonatelnými umělci v obalování zhudebněných básní a typicky civilního, tudíž uvěřitelného zpěvu, jedinečnou materií, která vpravdě umocňuje syrovou a leckdy surovou narativnost textu.
Úvodní track (také první singl) „Fouká vítr tečou řeky“ na text Egona Bondyho (jistě netřeba představovat, šlo vlastně o takového guru českého undergroundu) v sobě pojí drum´n´bassový spodní proud s najazzlým el. pianem, elektronicky modulovaným zpěvem, elektronickými kejklemi a výtryskem brutální trubky. Následuje „Černý déšť“ na báseň Šárky Smazalové, beatničky (1945-1968; spáchala sebevraždu skokem z okna svého bytu). Směs krystalického, hrubého i barevného soundu propojují neoblomné stupnice el.piana. „Nazpátek“ představuje neobyčejně sugestivní uchopení básně Vladimíry Čerepkové (1946-2013); tepe v ní čas, má v sobě leccos ze syrovosti grunge, mužský zpěv evokuje Mejlu Hlavsu, řeřavost umocňují vpády noise.
„Podzim“
Ivan Blatný (1919-1990, roce 1948 zůstal v Londýně, od roku 1954 trvalý pobyt v psychiatrických léčebnách)
Shrabovat listí v parcích, jaká klidná
práce.
Přecházet sem a tam a pomalu se
vracet,
jako se vrací čas, jako se vrací dálka,
nostalgická jak známky na obálkách.
Našel jsem dopis, jenom tužkou
psaný,
smazaný deštěm, zpola roztrhaný.
Ó dobo dopisů, kde jsi, kde jsi?
Jak Rilke psal jsem dlouhé dopisy;
teď mlčím, sbohem, přišel listopad.
Ryšaví koně vyjíždějí z vrat.
Pocitově aktuálními verši prostupuje raná elektronika, která ještě nepůsobí tak odlidštěně, uzemněná undergroundově jednotvárnými bicími, s nabalujícím zvukovým zašpiněním i varhanní příchutí, avšak v závěru s perlením…
Opojně lenivá „Pravidelnost není rytmem mé duše“, jak vidno a slyšno v ukázce výše, zdobí nádherné, manzarekovsky najazzlé elektrické piano, a též i emoce varhanní. Veršům Jana Hanče (1916-1963), patřícímu do legendární Skupiny 42, to opravdu sluší.
Bondyho „Šaman“ je plný elektronických výbojů a rytmizace a´la krautrock, místy je to až brutálně plazmatické či naopak naléhavě ambientní (to není protimluv!). „Kdybych“ Pavla Zajíčka (jistě nemusím představovat) považuju za vrchol alba. Jeho text dostává signifikantní tvář, takovou, již jsem vždycky viděl, byť byla v případě jeho DG-307 často dryáčnická – tj. vzletná, magická, a zároveň lidsky okouzlující, vřelá, s tepem srdce. Při zvukovém vzepětí získává píseň na hymnické síle („…kdybych si dokázal hrát/kdybych se otevřel…“). Autorem následující zhudebněné básně „Nikdo neviděl naši lásku“ je Milan Koch (1948-1974), který tragicky zahynul stržen tramvají; mimochodem DG-307 a PPU mu hrály na pohřbu, z čehož se mohla komunistická moc zvencnout. Není tedy náhoda, že píseň má androšský rytmus a text je polorecitován zkresleným hlasem; nad tím vším se ale převalují plástve elektronických figur, ve střední části až kosmicky krautrockové, nechybí ani psychedelické varhany a omamný refrén.
Titulní bondyovka „Jdem temným dnem“ pulsuje hlukem a elektronicky zkreslenou deklamací (bohužel mám tady ale problém rozumět všem slovům); melodický refrén zní kolektivně. V závěru propukne doslova zvukové šílenství. Zde končí vinyl, CD má ještě jeden track. Je jím „Uzavřené tělo“ na text Věry Jirousové (1944-2011), první ženy Ivana Magora Jirouse. Tekutá, vlídná, ambientně-jazzová balada s vynikajícím elektrickým pianem Vojty Procházky…
Jazzofilové, našpicujte ušiska!
