Mike Stern Band – 1. 11. 2024
Mike Stern je v České republice sice jako doma, ale přesto se jeho koncerty vždy těší velkému zájmu a milovníci fusion si přijdou na své. Tentokráte kapela dorazila v sestavě Mike Stern – g; Leni Stern – g, n’goni, voc; Bob Franceschini – sax; Chris Minh Doky – b; Dennis Chambers – dr. V úvodu dostala prostor Leni, aby představila svou skladbu Like a Thief, zahrála na n’goni a také zazpívala. Na zahřátí dobré, ale myslím, že na tohle jsme nepřišli. Od další skladby Connections se již naštěstí koncert rozjel tak, jak všichni očekávali. Mikeova zpívající kytara si usurpovala většinu prostoru, Dennis s Chrisem pod ním báječně swingovali a když Mikeovo sólo přešlo do rockovější polohy, náležitě zhutněl i podklad. Pak se na chvíli slova chopil Bob a prostor zahrát si krátké sólo dostala i Leni. Následoval i Chris, ale bohužel mi jeho elektrický kontrabas nepřišel dostatečně průrazný, jelikož mu chyběly středy, ale asi to byl záměr a měl tak fungovat v kapele.
V představování nového materiálu pokračovali i skladbou Echoes, která při Bobově sóle nabrala pořádné grády a ty pak ještě vyšperkoval Dennis svým nadupaným sólováním. V další až Methenyovské pecce jsem si užíval výživné kytarové motivy a kapela dále představovala aktuální album Echoes and Other Songs. Každý v kapele měl dost prostoru na vlastní seberealizaci a velmi příjemně překvapilo další Chrisovo sólo na elektrický kontrabas, tentokráte zpočátku plné flažoletů. Dostal fakt spoustu prostoru, hrál i s elektronikou a rozjel to až do pořádně nakresleného heavy zvuku. Skvělý moment koncertu, po kterém zas bylo třeba zjemnit. No a na závěr koncertu si ještě Mike střihl Red House od Hendrixe a dokonce ji sám odzpíval! Samozřejmě, že museli ještě přidat, a co jiného by se hodilo na závěr, než nesmrtelný hit Jean Pierre, který je skvělou jamovačkou a byl perfektní tečkou za vydařeným koncertem.
Kevin Hays Trio – 6. 11. 2024
Na tohle trio jsem se velice těšil, protože možnost vidět jednoho z nejlegendárnějších jazzových bubeníků všech dob je vždycky tak trochu svátkem. Sestava Kevin Hays – p; Ben Street – b; Billy Hart – dr. začala v poněkud usedlejší poloze skladbou All Things Are, jakousi parafrází na jeden z nejslavnějších standardů All The Things You Are. Podařilo se jim do ní zakomponovat třeba i citace With a Little Help from My Friends od The Beatles a příjemně se rozehrávali.
U další věci se už trio dostalo do obrátek, byť stále zachovávali krásně decentní a melodický projev. Z celého koncertu jsem měl strašně milý pocit a bylo to, jako by muzikanti hráli u mě v obýváku. Nechyběla třeba ani balada You Are My Sunshine a když pak zas naopak trochu přitlačili na pilu, moc jim to svědčilo. Billy Hart svou precizní technikou dokazoval, proč je legendou ve svém oboru a druhý set po pauze se odvíjel v podobně příjemném duchu jako ten první. Na můj vkus by se trio mohlo možná trochu víc odvázat, ale i tak to byl parádní mistrovský koncert.
Taylor Eigsti Group – 9. 11. 2024
Při tomhle koncertu Jazz Dock doslova praskal ve švech a není divu, když se podíváte na tu sestavu špičkových muzikantů: Taylor Eigsti – p; Casey Abrams – voc; Gretchen Parlato – voc; Ben Wendel – sax; Jonathan Maron – b; Zack Grooves – dr; Reggie McNeill – keys. Úvod obstaral sólo Taylor a potom se rozjela Sparky v duchu energického moderního jazzu, co má koule a tah na branku. Tak přesně to mám rád a moc mě to bavilo po celou dobu koncertu! Následovala titulka nové desky Plot Armor uvedená basovou předehrou, která pořádně rozvibrovala klub. Tahle groovy houpavá věcička moc potěšila a zatím jsme se stále obešli bez zpěvu. Úvod do další Hutcheonite si vzal na starost Zack, který se před chvílí předvedl v nášlapaném závěru předchozí Plot Armor. Kapela pokračovala představováním novinky a Taylor nám vysvětlil, že ho při pojídání sendviče otravovala včela, tak napsal věc Let You Bee. Začal ji Ben a saxofonem opravdu jakoby evokoval zvuk včely. Po jeho sóle se rozvinula další moderní vzrušující kompozice, ve které Zack vehementně tepal a vedl skvěle namazaný stroj v podobě kapely do velkolepé gradace.
Pak Bena vystřídala Gretchen, nicméně musím říci, že jsem upřednostňoval instrumentální verzi kapely s Benem, byť to pořád dovedli slušně rozjíždět v pasažích, když zrovna nezpívala. Po 2 skladbách si střihla duet s Taylorem a pak přišel na řadu také Casey. Došlo na standard Skylark, který je obvykle baladou, ale oni ho hrají mnohem hravěji. Následující Caseyho kus Stuck in London pobavil a koncert trochu odlehčil. Pak se na pódiu zase vyskládala celá kapela a vystoupení skutečně gradovalo peckou Accidentally. Gretchen zase pódium opustila a bez ní rozjeli Ain’t No Sunshine. Casey šel vypomoci Taylorovi za piano a klidně do ní na pár vteřin naroubovali Hit the Road Jack. Povedená exhibice! Na závěr ještě jedna slušně rozjetá věc a bylo jasné, že se bude přidávat, protože rozjařené publikum se té energie nemohlo nabažit. Přídavek obstarala Weak v aranžmá Gretchen a Zack za bicíma to zase úžasně vygradoval a z celé kapely mě bavil snad nejvíc. Tenhle strašně nadupaný závěr publikum opět vybudil k bujaré vřavě a tak jsme se ještě dočkali pořádně rozšoupnuté Bucket of F’s. Bravo!
Fotky a video: Jakub Macháček