Dne 1. října vydal košický hudební experimentátor s uměleckým jménem ONDREY ZINTAER další pozoruhodnou nahrávku; ta rekapituluje jeho aktivity v uplynulém létě. Proto dostala titul „Let-o-ff-24“. Kromě digitální podoby spatřila světlo světa také jako kazeta (MC) v limitovaném počtu 30 kusů; každá má svůj originální obal s osobitou výtvarnou koláží…
Ondrey Zintaer začal vydávat svoje první kazety s experimentální elektronickou hudbou zhruba před pěti lety. O něco později k živé elektronice a syntezátoru přidal tenor a sopránsaxofon, klarinet, dokonce i fujaru. Během pandemie covidu založil internetové trio ZTB s italskými instrumentalisty Paolem Tognolou a Filippem Cocozzou. Dvě alba s ním nahrál virtuózní japonský bubeník Ryosuke Kiyasu. V současné době spolupracuje především s bubeníkem Peterem Balogem, jinak výtvarníkem ze Zintaerova rodného Humenného. Letos při workshopu na festivalu N:Ear v Banské Štiavnici si oba „padli do oka“ s kytaristou Christophem Götzenem z Düsseldorfu, a vytvořili tak trio, jež nyní v říjnu zavítá také do Brna – pražírny kávy Rello (19. 10.) a do Boskovic – Prostoru na festival Melomania (20. 10.).
Na nové kolekci osmi skladeb hraje Zintaer zhusta sólově. Ale je tu trojice skladeb, která svědčí právě o jeho schopnosti spolupracovat s dalšími aktéry. S Peterem Balogem za bicími vystřihne vesměs freejazzovou osmiminutovku „Bomtown Impro“, kde to zvukově houstne; výraz saxofonisty je místy exaltovaný, drsný, a nemilosrdně naléhavý, bicí nástroje třaskavé, s industriální nevybíravostí. Miniatura „…seek for…“ s vokalistkou a zvukovou umělkyní Erikou Coyle vznikla během ansámblového workshopu na festivalu N:Ear, stejně tak mimořádně zdařilá závěrečná, bezmála sedmiminutová skladba „…dream“, v níž se kolektivní vokály mísí s hutným ambientem s industriálními ostny; vytvářejí tak až mysteriózní náladu, zvláště, když spodní tok je sycen varhanním zvukem; když zpěvy a hlasy zesilují, houstnou a zazní smích, jakoby se sešli heretikové, když smích ustane, evokuje to torturu.
Sólové počiny Zintaera sázejí také na zvukovou pestrost, což není v tomto ranku zase tak obvyklé. Úvodní „Tired eyelids“ v sobě pojí zvuková mystéria protkaná klavírními tóny, jež jsou elektronicky špiněna a drhnuta. Ozve se recitace coby modlitba, vynoří se expresivní saxofon. Skladba s všeříkajícím názvem „Live at Galéria umelcov Spiša“ (8:20) skrývá vzrušující spojení industriální hudby se svojskou hrou na foukací harmoniku, založenou na vzletně hutných dronových návalech; přidá se saxofon, jenž vše zdrsní, stejně tak industriální coda. „Live at Hradby Samoty 24“ je záznamem notně syrové živé hudby; elektronika je drsně hrubozrnná, saxofon drásavý, do toho deklamace aktivistického textu. Naléhavost z něj doslova čiší. „Live at Krajská galéria v Prešove“ (7:35) je naopak čitelnější, s ambientním základem, do něhož se vlamují mocné údery do (bas)kytarových strun (?). Spodní proud se promění ve varhanní tok, a získává tak na notně mysteriózní sugestivitě; vynoří se saxofon, který graduje až k free. Závěr je ale vzletný, čistý. A pak je tu kratší skladba, která se liší od zbytku alba; je titěrná, hravá, průzračná, v níž se navíc ozývá, ale nefolklórně, (patrně) fujara.
Ondrey Zintaer evidentně zraje… těšme se na další počiny!
