Festival Dobršská brána 2024, Dobrš, sobota 17. srpna 2024
Celodenní sobotní program osmého ročníku festivalu Dobršská brána přinesl různorodou řadu estetických a hlavně hudebních zážitků. Dopolední úvod patřil vernisáži výtvarných děl v Galerii CoCo na dobršském zámku, která je každoroční součástí festivalu Dobršská brána. Letošní výstava čtyřech umělců Martina Mrkvy, Štěpána Šefra, Vladimíra Vély a Vojtěcha Míčy byla koncipována jako setkání apollinského a dionýského principu bez nutnosti soutěže a stahování z kůže. Jako obvykle výstavu perfektně připravila a uvedla zkušená kurátorka Lucie Šiklová. Zajímavý výtvarný zážitek ve dvou patrech dobršského zámku.
Michal Sýkora:
První sobotní koncert se odehrál v sytě barevně osvětleném kostelíku, kde jsme si užili značně experimentální vystoupení německé pianistky Magdy Mayas a australského bubeníka Tonyho Bucka. Magda Mayas vyvinula s použitím různých předmětů hudební techniky, využívající vnitřní i vnější části klavíru, které se stávají rozšířením samotného nástroje a přinášejí nové zvukové možnosti. A právě takové originální kombinace známých a nových zvuků klavíru za rytmické podpory bubeníka nám Magda Mayas během skoro hodinové improvizace předvedla, viz video ukázka. Neobvyklá hudební lekce.
Michal Kratochvíl:
Velmi intimní konverzace vypreparovaného piana Magdy a decentně doprovázejícího Tonyho u mě příliš pochopení nenalezla a raději jsem se od této kakofonické zvukové krajiny vzdálil a využil času ku občerstvení…
Michal Sýkora:
Druhý sobotní koncert začal také v dobršském kostelíku, kde Tomáš Hrubiš pro naladění publika zahrál svoje Intro na historické kostelní varhany. Po přechodu k románské zvonici pokračovalo pod nečekaně projasněnou oblohou varhanní představení ve dvojici s rytmickým doprovodem Martina Čecha. Pánové nám představili projekt Prismatic, ve kterém zkoumali možnosti spojení varhan, analogového syntezátoru a výrazných bicích pro vytvoření specifické atmosféry. Posuďte sami ve video ukázce, jak se jim to v Dobrši pěkně dařilo.
Michal Kratochvíl:
Varhanní úvod v kostele byl asi takový spontánní nápad, vzhledem k možnostem dobršského festivalu, a poté jsme se přesunuli ke zvonici. Pánové nám zde pod širým nebem naservírovali svůj ambientní post rock, který se příjemně nesl celým krajem.
Michal Sýkora:
Po posilnění v jedinečné hospodě u Dražných na dobršské návsi pokračoval festivalový program opět v kostelíku polským virtuózním duem, Ignacy Wiśniewski – piano a Tomasz Chyła – housle. Oba skvělí muzikanti si získali rychle publikum při svých originálních dialozích střídajících dynamická témata, líbezné melodie a vlny energie. Skutečně prvotřídní souhra obou polských hudebníků při rozvíjení jejich vlastních skladeb i známých standardů mě velmi potěšila. Opravdu velmi krásný a podmanivý hudební zážitek.
Michal Kratochvíl:
Sobotní program se jen hemžil duety. Třetí duo v kostele místy využívalo i přednahrané stopy a ve své hudbě nám hudebníci vyprávěli krásné příběhy. Třeba ve druhé kompozici o myši a netopýrovi… Nesmírně intimní, zahloubané a smutné skladbě, při které by se atmosféra dala krájet. Hned poté vyrazili avantgardním směrem a když se rozháraný úvod kompozice zklidnil, přišel čas na ambientní elektro zvuky. Toto vystoupení bylo vcelku výživné sousto a když v kostelíku zavládla až taková uspávací nálada, muzikanti dovedli vystoupení zase náležitě rozproudit a vnést do něj živou energii. Paráda!
Michal Sýkora:
Po průchodu dobršskou bránou nás na podiu u zámku čekalo finské Aki Rissanen Trio se svým nejčerstvějším projektem Hyperreal, který pianista a autor Aki Rissanen uvádí takto: „Je tu změna k něčemu novému, a přesto neznámému. S rychlou transformací reality na virtuální realitu nebo hyperrealitu generovanou AI si musíme být vědomi a přizpůsobovat se těmto věcem a rozlišovat mezi tím, co je skutečné a nereálné.“
Aki Rissanen s bubeníkem Robertem Ikizem a dlouhodobým spolupracovníkem, trumpetistou Verneri Pohjolou, zahráli vskutku nadprůměrně, zejména emotivní trubka Verneriho Pohjoly dominovala celému vydařenému představení. Skandinávské trio perfektně povýšilo gradující úroveň festivalu.
Michal Kratochvíl:
Aki Rissanen se svým triem přijel představit album Hyperreal. Před začátkem tohoto vystoupení jsem jen doufal, že Verneri nepřivolá déšť, který se zase motal kolem (před dvěma lety bylo jeho vystoupení v bouřce neuvěřitelným zážitkem). Aki se přesouval mezi pianem a klávesami a pěkně to na hlavním pódiu u zámku rozfičeli. Všichni vydatně sólovali a také modulovali své nástroje, aby jim dodali rádoby futuristický sound. Vystoupení bylo místy velmi živé, ale někdy mě nedokázalo strhnout a nedařilo se mi objevit hloubku jeho sdělení. Na závěr však ještě rozjeli pěkný groovík a celý koncert příjemně vygradoval. Dokonce se vylouplo i sluníčko, které dalo naději na zdárné dokončení průběhu celého festivalu.
Michal Sýkora:
Festival zaměřený na piano si zasloužil bezpochyby taky pořádné sólové vystoupení a to se v Dobrši skvěle podařilo. V přeplněném kostelíku spustil svůj strhující a současně dojemný sólový koncert šarmantní Benjamin Moussay z Francie. Ve svých autorských skladbách se nám vyznal z lásky ke koním (Horses), horám (Don’t look down), rodině a nakonec dceři (Theme for Nana). Přesvědčivá virtuozita se projevila v dynamických částech koncertu, cit zase v dojemných melodických skladbách. Jaká škoda, že bouřlivým aplausem vynucený přídavek byl omezený na minutu. Přesto Benjamin předvedl strhující variace na Monkovy témata. Hudební vrchol sobotního festivalového programu!
Michal Kratochvíl:
Michal to výše shrnul zcela výstižně. Vrchol sobotního programu!
Michal Sýkora:
Popis závěrečného koncertu švýcarské kapely Ronin, pojmenované po japonských válečnících na volné noze, sliboval silný odvaz ve formě Zen-funk a rituálního groove. Pianista a skladatel Nik Bärtsch si do svého kvartetu Ronin přizval saxofonistu Sha, basistu Jeremiase Kellera a bubeníka Kaspara Rasta. Jejich hudba někde mezi jazzem a moderní kompozicí, progresivním popem, rituální hudbou a groove music obecně byla pro mne zajímavá jen v první polovině jejich vystoupení. Jednotvárné, stále se opakující rytmy s nevýraznými sólovými party saxofonisty i pianisty pomalu ale jistě utlumily moji pozornost, možná také díky skoro stále temnému pódiu. Ani závěr jejich koncertu nepřinesl vážnou změnu. Početné obecenstvo však bylo spokojené a aplausem požádalo o přídavek.
Michal Kratochvíl:
Na závěr festivalu jsem se těšil a věřil jsem, že to bude jeho skutečný vrchol, bohužel se tak nestalo. Repetitivní motivy a rádoby gradace skladeb (ke kterým vlastně nikdy nedošlo, protože přicházely tak pozvolna, že již o gradaci nemohla být řeč) mě mírně zklamaly. Bubeníkovi nechyběla rocková razance, ale muzikanti samozřejmě dovedli i umně pracovat s dynamikou. Problém u mě ale byl ten, že prostě groove drželi vždycky až moc dlouho, čímž dovedli rozmělnit i případné momenty vzrušení. Nakonec to solidně valili to a hrnuli do finiše, občas hypnózu obměnili novým motivem, ale pro mě k vyvrcholení festivalu nedošlo.
Nezbývá než opět poděkovat pořadatelům za nezapomenutelné zážitky z festivalu a pogratulovat Ivo Kramlovi, Michaele Ditrichové a všem jejich spolupracovníkům k zaslouženému úspěchu festivalu. Osmý ročník v Česku jedinečného festivalu Dobršská brána nám znovu vydatně otevřel cestu do světa současné hudby!
