Michal Sýkora:
Sobotní jazzové hody na statku Paula Zaunera začaly už v 11 hodin na louce mimořádně povedeným vystoupením Waltera Smitha III za mírného deštíku, který neodradil početné publikum. Jeho kapela měla tak napilno na další koncert, že musela hrát na INNtöne už dopoledne. Přesto hvězdný kvartet Walter Smith III – tenor sax, Danny Grissett – piano, Joe Sanders – basa a Bill Stewart – bicí zahráli skvěle. Excelentní sax Waltera Smithe III vyvažoval bravurní pianista Danny Grissett, oba zkušeně popoháněl Bill Stewart na bicí spolu s basou Joe Sanderse. Výborný koncert nám představil další směr současného moderního amerického jazzu.
Michal Kratochvíl:
Walter Smith III mě z desek baví a naživo se to jen potvrdilo! Skvělá sestava muzikantů a zajímavý hudební projev mě donutil si s chutí vychutnat nejlepší vystoupení dne, i když stále ještě za mírné nepřízně počasí. Alespoň se příjemně ochladilo… Walter mě hladil svým nádherným sametovým tónem a protřelí matadoři Danny Grissett, Joe Sanders a Bill Stewart tvořili kompaktní kombo, které bylo radost poslouchat. Závěrečná vypalovačka Quiet Song obstarala naprosto parádní závěr a ještě se nám dostalo přídavku jen v duu piana a saxofonu. Škoda, že jsme si to nejlepší z celého dne odbyli hned takhle po ránu…
Michal Sýkora:
Polední přestávku na hlavní Open Air scéně vyplnila v přilehlé stodole opět juniorská jazzová kapela Jumping Jungle & Youth Jam Lab serií ověřených hitů. Déšť mezitím ustal, tak jsme si mohli užít na louce nevídané trio legendárních jazzmanů Kirk Lightsey – Steve Watts – Don Moye. Neúnavný, 87letý, stále excelentní pianista Kirk Lightsey (*1937 v Detroitu) s britským basistou Stevem Wattsem a 78letým bubeníkem Donem Moyem, nezapomenutelným perkusistou v Art Ensemble of Chicago, výborně připomenuli svými zkušenými improvizacemi jazzových standardů svoje zlatá léta. Jejich radost z hudby byla příkladná a v jejich věku zcela ojedinělá, rádi jsme ji přijímali.
Michal Kratochvíl:
Steve Watts, Kirk Lightsey a Don Moye předvedli jazz přece jen starší školy, který mě obzvláště po Walterovi úplně do kolen nedostal, i když musím konstatovat, že se z toho také nakonec vyklubalo velmi příjemné vystoupení. Kirk Lightsey hýřil úsměvy na všechny strany a bavil se královsky.
Michal Sýkora:
Po další přestávce s mladíky ve stodole přišli ke slovu na hlavní scéně Evropané. Holandské Jasper van’t Hof Trio ve složení Jasper van`t Hof (*1947) – piano, Stefan Lievestro – basa a Jamie Peet – bicí s hostujícím saxofonistou Christofem Lauerem nám představili velmi působivou Jasperovu hudbu z jejich letošního CD Skin Under. Byla to významná změna oproti americkému jazzu předcházejících kapel z USA, zcela nový až experimentální zvukový zážitek díky originálnímu Jasperovi a frenetickému saxofonu Christofa Lauera. Jaká škoda, že čas na jejich vyzrálý až avantgardní jazz byl omezen na 60 minut.
Michal Kratochvíl:
Od nesledujícího tria jsem po poslechu různých alb jistá očekávání měl. Trio Jaspera van’t Hofa se prezentovalo vcelku našlapaným hudebním projevem, navíc ještě obohaceným o hosta Christofa Lauera. Nicméně ani toto vystoupení pro mě nijak extra vzrušující nebylo a v dusnu, které na nás po ranním dešti dolehlo, se mi dokonce začaly klížit očka.
Michal Sýkora:
Další evropská sestava Belmondo Brothers z Francie si pro svůj koncert na INNtöne vzala za svoji inspiraci hudbu skupiny Grateful Dead. Sextet ve složení Lionel Belmondo – sax, flétna, Stephane Belmondo – trumpeta, Jozef Dumoulin – Fender Rhodes, Laurent Fickelson – piano, Thomas Bramerie – basa a Dré Pallemaerts – bicí se ve svém projektu Deadjazz nesnažil ani o poctu, ani o vzkříšení, ale o oživení hudby Grateful Dead, legendární kapely psychedelických let jejich mládí. Tento kolektivní projekt připomněl zásadní okamžik hudebních dějin, kdy jazz elektrifikovaly rytmy rocku a rock se improvizací osvobodil z pout písně. Bratři Belmodové to rozjeli na vysoké obrátky, oboje klávesy nadprůměrně doplňovali bratrská dueta. Velmi zajímavé zpestření sobotního festivalového programu.
Michal Kratochvíl:
Již při zvukovce Belmondo Brothers to snad konečně vypadalo na nějaký odvaz. Funky groove a zemitější spodek vlily trochu živé energie na festivalovou louku. Jak by také ne, když hráli Dead jazz, tedy jejich poctu Grateful Dead! Zefektovaný Rhodes ve druhé skladbě kvílel jak kytara, rocková rytmika tlačila kupředu, a místama mi to atmosférou a samozřejmě hlavně zvukem dokonce evokovalo ranné 70ky a pro mě nejlepší léta Milese Davise. Když se však trochu zvolnilo, rázem to přestalo být tak zajímavé. Naštěstí to tak neskončilo a bráchové ještě vydolovali přídavek, který opět valil spíše na rockovější vlně. Příjemné festivalové překvapení.
Michal Sýkora:
Značnou změnou bylo na Open Air scéně vystoupení pětičlenného a cappella souboru Apollo5 z Velké Británie, jehož název je odvozen od jména starořeckého boha hudby. Dvě elegantní zpěvačky Penelope Appleyard – soprán a Clare Stewart – mezzosoprán a tři šviháci v gala oblečení Oscar Golden-Lee – tenor, Oli Martin-Smith – tenor a Augustus Perkins Ray – bass nás provedli hudbou posledních pěti století. Od úvodního, krásně interpretovaného madrigalu Veni Domine (Francisco Guerrero) ze 16. století nás uklidnilo Apollo5 renesančními a klasickými sborovými díly, až se dostali k tradičním skotským písním, popu Eltona Johna a jazzu. Další rozšíření hudebního rozhledu.
Michal Kratochvíl:
Apollo 5 byli možná až bizarní volbou, ale říkal jsem si proč ne. Tato a cappella mohla být příjemnou změnou od celodenního proudu jazzu, nakonec to však pro mě byla jen výplň programu, kterou bych si s klidem odpustil. Asi jsem se však správně nenaladil a jen jsem zíral, že toto vystoupení sklidilo ovace ve stoje.
Michal Sýkora:
Skandinávský jazz reprezentovalo na INNtöne Liv Andrea Hauge Trio. Mladou talentovanou norskou pianistku a skladatelku Liv Andreu Hauge doprovázela basistka Kertu Aer původem z Tallinu a švédský bubeník August Glännestrand. Severské trio nás zaujalo originální hudbou z nedávno vydaného výborného alba Ville Blomster, kterou na koncertě ještě improvizačně podstatně rozvedli. Liv se ve svých skladbách zaměřuje na groove, jednoduché a zpěvné motivy, severská melodika a harmonie je samozřejmostí. Byla radost pohledět na hudební zápal krásné pianistky a jejích oddaných spoluhráčů, stejně jako vyslechnout jejich až dojemný koncert.
Michal Kratochvíl:
Následující norské pianové trio Liv Andrei Hauge se nás pokusilo přenést na sever a chtěli malovat krajinky, které občasně rozbíjeli. Zpočátku jsem se naladil, ale jak čas ubíhal, trochu mé uspokojení z vystoupení opadlo. Příjemná byla vsuvka, kdy Liv zazpívala sólo s pianem a ukázala i další možné obzory rozvoje své hudební kariéry.
Michal Sýkora:
Poslední sobotní koncert na hlavní scéně nás přenesl do kopců severní Mississippi, odkud pochází hill country blues, které bylo na INNtöne zcela nekompromisně a přesvědčivě interpretované americkým kytaristou Cedricem Burnsidem. Jeho syrový zpěv a silné bluesové riffy na akustickou kytaru ve skladbách z jeho nového alba Hill Country Love zcela změnily atmosféru večera. V polovině jeho koncertu se navíc přidal baskytarista Kody Harrell a bubeník Josef Johnson, společně spustili elektrické, dost monotónní blues vysoké intenzity, které strhlo tancechtivé diváky, ale (ať mně muzikanti odpustí) docela rušilo odpočinek unavených diváků v jejich karavanech na přilehlých loukách.
Michal Kratochvíl:
Již z pokusu o poslech desek Cedrica Burnsida jsem tušil, že to nebude můj šálek čaje a to se také potvrdilo. Úvodní dřevní blues mě vskutku neoslovilo a tak jsem jal odebrati do stanu, kde byla produkce pomalu stejně dobře slyšet. Před upadnutím do snů jsem si jen potvrdil, že jsem o nic zásadního na scéně nepřišel.