Sobota 10. 8. 2024
Dina e Mel je duo, které se zabývá výzkumem a interpretací menšinové hudby a vytváří novou hudbu z malých fragmentů, které přežily dlouhou a bouřlivou historii Balkánu. Příjemné vystoupení a objevování hudby, kterou si doma pouštět nebudu, ale takovéto koncerty mají smysl právě pro její zachování.
Alice in WonderBand je duo performerů, kteří spojují world music a podivné beaty z Balkánu s body music a body percussion. Ana Vrbaški a Marko Dinjaški mi poskytnuli nevšední zážitek, který mě bavil od začátku do konce. Jejich vystoupení je koncipováno jako cesta po Balkánu, přičemž vždy představí nějakou píseň z dané země. Tančí, používají svá těla jako perkuse a k tomu výborně zpívají. Tohle se hodně povedlo!
Almir Mesković a Daniel Lazar mají za sebou více než 20 let zkušeností s klasickou a lidovou hudbou. Díky svým kořenům z Balkánu smíšeným se skandinávskými prvky má toto duo jedinečné rysy. Mísí se v nich široká škála stylů a žánrů, od balkánských rytmů přes skandinávský folklor až po improvizaci a cikánskou hudbu. Tohle byla vysoká liga a moc vydařené vystoupení, kterému přihlíželo narvané náměstíčko.
Spojení srbské skupiny Naked a maďarského tria Monika Lakatos trio může být nečekané, ale nezatížen znalostí ani jednoho z interpetů jsem se nechal příjemně překvapit. Hned od začátku Naked rozjeli solidně najazzlou jízdu plnou šlapavých folklorních motivů. Netrvalo dlouho a přidali se k nim romský kytarista a Monika Lakatos, která nás svým hlasem zcela odrovnala. Samozřejmě rozjeli pořádný čardáš, až se z muzikantů a diváků v nesnesitelním horku klubu První patro kouřilo. Při zvolnění dostaly prostor procítěné emoce v hlase Moniky, která by jednoho dovedla i rozplakat. Ale hned poté se zase vše rozjelo pěkně z vesela a energie a pot ze sálu doslova stříkaly. Geniálně rozjuchaný koncert, který nasadil laťku na pomyslný vrchol.
A bohužel následujícím vystoupením hlavní hvězdy festivalu Vincenta Peiraniho s jeho kumpány Ballaké Sissokem (kora), Vincentem Segalem (violoncello) a Émile Parisienem (saxofon) vysoko nasazená laťka překonána nebyla. Zejména díky technickým problémům, které koncert poznamenaly. Vzduch v sále byl stále na padnutí, což situaci a zážitku také nepřidalo. Když muzikanti konečně začali hrát, neměli zvuk na pódiu ideální a bylo vidět, že jsou opravdu naštvaní. Vincent Segal se neustále rozčiloval, že dobře neslyší, všichni po sobě divně pokukovali a nejraději by asi zvukaře v dané chvíli zaškrtili. Naštěstí se vše víceméně podařilo vyřešit, ale koncert byl již nenávratně poznamenán a přišlo mi, že se muzikantům nakonec nepodařilo dostat se do zóny, jako tomu bylo na jaře v Praze. Émile se sice snažil a tradičně nevěděl, jak by se při svých rozvášněných sólech usadil, tak neustále vyskakoval ze stoličky jako čertík z krabičky. Vincent stále nebyl v pohodě a když mu zvukař zapomněl zapnout mikrofon, zahodil ho a nechal raději mluvit Émila. Představeny byly skladby z desky Les Égarés, například Nomad’s Sky se pomalu rozvíjela a každý měl na svůj nástroj co říct ve vyklidněných a atmosférických partech, než došlo ke zlomu a Émile zase nabral expresivní polohu. Předvedli také ještě předělávku slovutných Weather Report a celý koncert zakončili optimistickou skladbičkou Esperanza.
Neděle 11. 8. 2024
Zlatý hřeb festivalu přišel v neděli v nádherném prostoru Uměleckoprůmyslového muzea v Brně. Mahsa Vahdat je íránská zpěvačka, hudebnice a kulturní aktivistka, která se věnuje jak své hudební a umělecké dráze, tak většímu úsilí o svobodu projevu. Vystoupila spolu se světovým jazzovým klavíristou Tordem Gustavsenem. Prezentovali nám zhudebněné básně, nejčastěji od perského lyrického básníka Háfize. Mahsa se nezapomněla zmínit o potlačovaných právech žen a nádherně uvedla skladbu Dorna. Dorna v perštině znamená jeřáb a pojednává o svobodě, kterou člověku nikdo nemůže vzít ani v těžkých časech. Úžasně emotivní skladba, do které se Mahsa položila tak, že mě div nerozplakala. Má totiž neuvěřitelné charisma a hlas jak zvon. K tomu všemu po celou dobu zněl nádherný a nápaditý doprovod mistra Torda Gustavsena… Opravdová lahůdka na závěr festivalu!
A to nás ještě čekalo sólové vystoupení Vincenta Peiraniho. Tentokráte byl v podstatně lepší náladě než předchozí den a také se nekonaly žádné technické problémy. Pozdravil nás dobrý večer a sdělil nám, že začne skladbou Choral a pak se uvidí, co se stane dál. Z omylu o tom, že je akordeon nějaký méněcenný nástroj, mě již dávno vyvedl festival Dobršská brána a pokud se ocitne v rukou takového mistra, může to být slast klidně i celou hodinu! Vincent v závěru také poděkoval Maratonu hudby, že byl pozván jako rezidenční umělec a dal najevo, že si tuto zkušenost značně užil.
Nezbývá než dodat, že se letošní ročník opět nadmíru vydařil a již se těším příští rok na Triloka Gurtu!
Fotky: Maraton hudby Brno