Slovinský pianista, improvizátor a skladatel MIHA GANTAR, žijící v současnosti v Amsterodamu, je vskutku pozoruhodným mladým umělcem. Letos na jaře, ve svých 26 letech, vydal již třetí 5CD komplet! Po „Introducing“ (2022) a „Amsterodam“ (2023) následoval nyní „New York“, opět u portugalského labelu Clean Feed. A znovu dokazuje jeho neobyčejnou improvizační kreativitu a tvůrčí rozmach v pěti různých podobách. Každé album v boxu nese vlastní titul, což umocňuje jejich individuální osobitost.
Miha Gantar se do klavíru od útlého věku doslova vášnivě zamiloval. A zatímco jeho rané hudební vzdělání bylo spjato výhradně s klasickou hudbou, později zvítězil jazz. Studoval jej v rakouském Grazu a nakonec v New Yorku. Začal na New School of Music v roce 2019, jenže o šest měsíců později zasáhla pandemie. Přesto se dokázal ponořit do hudební kultury Velkého jablka a našel stěžejní inspiraci ve způsobu, jakým se zde jazz pěstuje. Z New Yorku se pak po odeznění pandemie přestěhoval do Amsterodamu. K tomu Gantar poznamenal:
„Amsterdam se mi zdál jako dokonalé město. Je to skutečně kosmopolitní město s živoucí hudební scénou. Hudebně mi tamní energie připomíná New York.“
A do New Yorku se loni v srpnu vrátil, aby tu nahrál kolekci pěti CD – čtyři alba v různých sestavách s tamními instrumentalisty plus sólové klavírní nokturno.
Nikoli poslední trio
První album se zove „Ultima“ a Miha Gantar jej nahrál v triu s bubeníkem Ericem McPhersonem a kontrabasistou Johnem Hébertem; čili s elitní rytmikou, na niž se spoléhali svého času třeba Andrew Hill a Fred Hersch. Bezmála dvaatřicetiminutové CD obsahuje dvě rozměrnější skladby pod souhrnným názvem „Synopsis“. Jednička (18:05) je sycena minimalismem, jenž tvoří naléhavý, místy vskutku strhující tok. Ten se pozvolna zahušťuje, základem je vlastně jeden jediný riff. Po drtivém vzdutí se tok rozleje jako láva; takhle nějak hrál Cecil Taylor, dokud neztratil zábrany úplně. Ovšem tady přijde čas i pro trojhlasé preludium; sice rozvolněné, ale přívětivé. Dvojka (13:39) v prvních osmi minutách působí neobyčejně niterně, meditativně, místy skoro nezachytitelně, se skvostnými vyhrávkami kontrabasu. Čas se tu téměř zastavuje. Pak ale dojde k expresivní gradaci, v níž klavírista v kontrastu s hutnou rytmikou mísí minimalismus jedné ruky s meditací té druhé. V závěru jakoby trio znervóznělo…
Kvinteto v přechodu z jazzu do klasiky
Druhé album „Transitions“ ukrývá téměř hodinový klavírní kvintet „Parisian Impromtu“ (čili Pařížské improvizace). Je silně ovlivněn francouzskou hudební avantgardou 20. a 21. století, mimochodem spjaté právě i s New Yorkem, přičemž je patrné sepětí s free jazzem. Klavíristu Gantara doplňuje smyčcové kvarteto ve složení Doori Na, Sarah Thomas (housle), Amy Huimei Tan (viola) a Irène Han (violoncello); poslední tři hráčky tvoří jinak známý Bergamot Quartet. Intenzivní proud meditace, melodické jímavosti, proměnlivé dynamiky, erupcí i ponorů; struhující proud s trny a ostny neidiomatické neukotvenosti, s témbry dronů, přívaly impresí, krkolomnosti, překotnosti i dýchavičnosti, se ztišenou tonální totalitou romantiky. Nechybí freejazzová vzepětí, zvukové experimenty s preparací nástrojů, nečekané kantilény, barvy neoklasicismu…
Svatyně pro dvojici
Třetí CD s titulem „Sanctuary“ zachycuje první tvůrčí setkání Gantara se saxofonistkou Zoh Ambou. Tato instrumentalistka studovala hru na saxofon u Davida Murraye a ve volném čase cvičila dlouhé hodiny v lese. Vyrostla v jedinečnou umělkyni, jež spojuje avantgardní jazz s lidovými melodiemi, hypnotizujícími refrény a repetetivními zaříkáváními. Rodačka z Tennessee se svým oduševnělým přístupem k takovému extatickému jazzu dere do popředí zájmu na newyorské scéně. Spolupracovala třeba s Johnem Zornem, Tyshawnem Soreyem, Williamem Parkerem, Brianem Chasem, Mattem Hollenbergem a Jimem Whitem. Obsahem nahrávky dvojice Gantar/Amba je rozměrná skladba „Exodus“ (46:42). Vývoj improvizačního dialogu obou aktérů strhává posluchače na dobrodužnou cestu plnou napětí i okouzlení netuctovou lyrikou. Perlivé piano, ponurý tenorsaxofon, probleskující emoce, arytmické frázování, freejazzové erupce saxu, repetice melodického motivu ústící do saxofonového dronu a tryskajícího klavíru; to i osamí v nádherných krystalických tónech, než jej nemilosdně smete freejazzový sax. Dramatické střetnutí lyrického klavíru a brutálního saxofonu je opravdu dechberoucí! V závěru skladby ale vítězí zvonivá lyrika, melodická, vřelá…
Tři vzrušení andělé
Čtvrtý disk se stopáží 47 minut obsahuje také jedinou skladbu – „Angels“. Gantar se tu vrátil ke své oblíbené formě tria, ale v neobvyklém tvaru. Místo rytmické dvojice kontrabas/bicí tady figurují dva bubeníci a perkusisté – Kweku Sumbry a Jeremy Dutton, oba s bohatými zkušenostmi z jazzové a improvizační scény. Od počátku bicí burácejí, bouří, drtí prostor, a vytvářejí tak strhující proud, jenž se místy mění v lavinu. Klavír se do něj pozvolna noří, nechává plout útržky melodií, a ty se sotva drží na hladině. Ve 14. minutě dojde ke ztišení, klidnějšímu tepu, kdy klavírista nechává rozkvétat klasicky melodické motivy. V polovině skladby se bicí opět rozbouří, klavír zurčí, celé to cirkuluje, mocné staccato se rozvíří dvojsólem perkusí a bicích. Evokuje to mocně Afriku. V poslední čtvrthodině se úžasným způsobem setkává jazz s impresionismem. Coda je pak ve znamení minimalismu…
Směrem k čisté lásce
Na pátém, posledním CD „Towards Purity“ se Gantar ocitá sám, jen se svým klavírem. Jeho noční nahrávání, kdy už bylo po všech těch rušných a emotivních setkáních se spoluhráči z předešlých čtyř alb, dalo vzniknout nokturnu „To My Love“. Vzniklo nepřetržitě lyrické plynutí klavírních citů bez tonálního i výrazněji dynamického ukotvení. Na ploše 38 minut a 36 sekund se vlastně kromě meditativních impresí jednoho jediného druhu nic dalšího neděje. Jde vlastně o čistou esenci lyrického minimalismu, do kterého se posluchač musí cele ponořit. A přiznám se, že s tím jsem měl ale trochu problém…
Ale to nemění zhola nic na tom, že Gantarovy newyorské nahrávky jsou obdivuhodným počinem!
