TABEA KIND je mladá německá kontrabasistka a skladatelka žijící ve Švýcarsku. V květnu vydala na německé značce Loumi Records svoje první album, a to v triu. Jmenuje se „Fragments“.
Tabea Kind se narodila v roce 1999 v Karlsruhe. Bakalářský titul v oboru Hudební pedagogika absolvovala ve Freiburgu (2022), letos dokončila magisterské studium na věhlasné škole Jazzcampus v Basileji. Měla tu čest studovat třeba u Larryho Grenadiera, Patrice Moreta, Dietera Ilga či Jorge Rossyho. Tabea působí aktivně na německé i švýcarské scéně, kromě vlastního tria spolupracuje s celou řadou souborů, včetně Bundesjazzorchester a Gutenberg Jazz Collective. Sdílela pódium také s jazzovými osobnostmi jako Ben van Gelder, Pablo Held, Joey Baron, Linda Oh…
Debutovou nahrávku „Fragments“ nahrála v triu s pianistkou Catherine Tang a bubeníkem Lucasem Zibulskim. Osm skladeb není příliš rozměrných, pohybují se mezi 2:34 a 5:33, tudíž některé jsou svojí stavbou podobny spíše písním. Ale jakým! Celková stopáž alba 33 minut, pravda, není moc; ale já se na rozdíl od mnohých recenzentů nedomnívám, že některé skladby mohlo trio natáhnout, respektive rozvést. Jsou totiž postaveny na jednom melodickém motivu, leckdy „jen“ na ostinátní figuře, a trio s nimi pracuje přesně tak dlouho, dokud skladba působí svěže, nerecyklovaně. A to je navýsost sympatické.
Album otevírá úvodním výbuchem „Ostinato“; trio posléze zvolní a způsobem pozvolného houstnutí a intenzivnění budují až noirovou náladu. V následující skladbě „Drip Drop“ se jímavost preludia a klavírní vzepětí střetává s ostinátní pulsací a sólujícím kontrabasem. Po melodické něžnůstce „Haze“ a intenzivní lyrice ve „Still Searching“ album vzklene k absolutnímu vrcholu dvojicí expresivních majstrštyků. Titulní „Fragments“ má v sobě půvab zhuštěné klasické drobnůstky i emotivní naléhavosti současného jazzu, „Uninvolved“ objevuje přímo novou sugestivitu jazzu, spojující v sobě pod kůži zavrtávající motiv, naléhavost, hutnost, proměnlivou dynamiku, gradaci emocí; a samozřejmě strhující sólový chorus, v tomto případě kontrabasový. „Saraband-ish“ je přívětivě přemítavý i podmanivě roztančený. Nadmíru vydařený debut uzavírá „Graureiher“; zprvu lyrické pohlazení, posléze nervózní klokotavost, kterou trio přetaví v cirkulující tep síly minimalismu, s razantní gradací exprese, s hutnou rytmikou.
Moc se těším na další album! Říká se, že to druhé rozhoduje o bytí či nebytí, a něco mi napovídá, že bude ještě lepší…
