Valašský písničkář Jan Žamboch alias WOLF LOST IN THE POEM vydal na jaře druhé album věnované básnířkám. Zove se „Indigem“, vyšlo opět na značce Tranzistor digitálně a chystá se také vinyl. Připomínám, že Jan Žamboch je lídrem folkové kapely Žamboši, které jsem se tady také věnoval. Také jeho první (a výtečné!) album v podobě Vlka ztraceného v básni s titulem „Nepřipoutaný“ jsem na Jazzportu recenzoval.
„Když na podiu zazpívám, roztrhám se na kusy a pokusím se předat nějakou emoci, tak doufám, že vyšlu nějaký plamen, který může ožehnout lidi, aby se o poezii začali zajímat,“ nechal se Vlk slyšet v jednom nedávném rozhovoru.
Ve svých nových písních se tentokrát nechal inspirovat příběhy českých básnířek nebo konkrétními verši z jejich básní. Měl jsem je možnost nedávno slyšet naživo, a to za doprovodu dunajského bubeníka Pavla Koudelky. Ten samozřejmě na albu také nechybí, a navíc je tu hostů více, což činí nahrávku zvukově ještě bohatší, než jsme byli svědky v případě debutu. Můžete tu slyšet vokály Jany Vébrové, samply z dílny Zdeňka Holoubka, housle a kvinton Gabriely Vermelho, klavír Tomáše Sedláčka i Adama Nožičky a trubku Vojtěcha Kozubíka.
„Osudy českých básnířek, jejich krásný a mnohdy trnitý verše přikládaly do mýho vlčího ohně vždy, když skomíral, a jsem jim za to vděčný. Indigem jsou pro mne hojivý drásy a med,“ vyjádřil se o albu Žamboch.
A tak jsou tu v jeho písních skryty Jitka Bret Srbová, Ludmila Macešková (psala pod pseudonymem Jan Kameník, 1898-1974), Hana Stinka Lundiaková, Marta Veselá Jirousová, Simonetta Buonaccini (pravým jménem Ludmila Šebestová-Bučanová, 1893-1935), Olga Wawracz, Jaroslava Oválská (společný pseudonym Olgy Stehlíkové a Milana Ohniska), Bohumila Grögerová, Hana Kocourková (pamatujete si na kapelu Betula Pendula?) a Vladimíra Čerepková (1946-2013).
K vrcholům alba patří píseň „Jiskry“. Reflektuje nejen poetiku Hany Stinky Lundiakové, ale také knihu Jáchyma Topola „Citlivý člověk“, již Vlk četl ve vlaku. Úvodní kytarovou brutalitu střídá elektronický tep, ocitáme se v rychlíku, slyšíme nádražní hlášení, zvukovou pestrost si podmaňuje trubka (v závěru vystřihne i sólo), rytmus se blíží acid-jazzu!
Byť jsou básnické inspirace generačně i stylově různorodé, Žamboch jim vtisknul všeobjímající, veskrze současný výraz. Nemyslím tím stejný, nýbrž soudržný, sycený shodným zaujetím a scelený nadčasovou platností. Každá z deseti písní je narativně neobyčejně silná. Takových expresivních výrazů, jako třeba „světlonoš na spadnutí“ (úvodní „Indigo“) či „Opravdové verše svítí tmou“ („NCHP“), je plno, až uši přecházejí! Existenciální tíha či krize muže se střídá s euforií ze života…
A hudba? Jedna báseň!
Třeba v úvodním tracku „Indigo“ se mísí ambientní drone s vrásněním, ženským vokálem, tepem bicích a elektronickým zdrsněním. „Mizera“ bobtná zprvu tmou mužského zoufalství, které vysvobodí světlo Kameníkových veršů; mimochodem jde o jedinou píseň, kde je básnířka přímo jmenována. „Jabloň“ šumí, kytara rozkvétá, vše zahušťuje polidštěná analogová elektronika. „Ale považte“ představuje bohatě aranžovanou folkrockůvku. „Ticho“ s kytarovým květenstvím, špiněným elektronikou, vyjadřuje existenciální tíhu opravdu tíživě („A co s tím řevem v sobě?“); bezmála rocková gradace pak umocňuje naléhavost. V „NCHP“ se hutný folk-rock zachumlá do industriálního hávu, a postupně je drásán víc a víc. „Doma“ vypovídá o vztahu písničkáře k rodnému Valašsku; chutná to překvapivě po krautrocku s hutnými kytarovými vrypy v kontrastu s folklórními názvuky.
A pak je tu dvojice písní polozpívaných, v nichž Žamboch text více deklamuje. Na ploše šesti minut text obaluje tu expresivní, onde hypnotická hudba, jež do poetiky slov proniká a rozlévá se v ní. V „Ghost“ se mísí kytarová jiskrnost v minimalistické pulsaci s vlnami syntezátorového oparu, přičemž exprese nabývá vrchu; občas to připomíná Oldřicha Janotu. „Polopokoje“ pak album uzavírají; deklamace tady zase silně evokuje pro změnu Filipa Topola. (To není výtka, naopak!) Po ambientním antré se rozprostře bohatá zvuková paleta, z níž vzlíná rozvolněný klavír, aby se vznášel v jakési své bublině nad úchvatným tokem bezmála hypnotického účinku. Ve finále zcela osamí. Smutek konce? Naděje nového začátku? Obojí!
Ve druhém albu vycizeloval Žamboch svůj vlčí styl. Věřím, že se dočkáme dalšího pokračování. Napadá mne maně: na řadě jsou muži-básníci. Budou se ty písně lišit?
