Jedna z nejvšestrannějších jazzových osobností světového jazzu, americký trumpetista a skladatel DAVE DOUGLAS, vydal 12. dubna na vlastní značce Greenleaf Music nové album. Dostalo přiléhavý titul „Gifts“.
„Gifts je o požehnáních života a hudby, které spolu sdílíme. Jde o oslavu daru hudby, kterou milujeme napříč generacemi. Tyto dary pocházejí z naší společné lidskosti, tak zásadní pro naše přežití jako druhu. Hudební umění je dar, který sdílejí hudebníci a také posluchači v rámci věčného rozhovoru. Vážit si hudby minulosti nám žehná dělat hudbu budoucnosti. Dárky, které dáváme, a dárky, jež dostáváme. Odtud pochází tato hudba,“ napsal v bookletu tvůrce.
Dave Douglas na novince představil svoje nové, a notně pozoruhodné trio, respektive kvarteto. Schází tu kontrabas, přičemž rytmiku tvoří dva členové post-rockového tria Son Lux (mimochodem držitele Oscara za hudbu k sci-fi/fantasy filmu „Všechno, všude, najednou“ z roku 2016) – kytarista Rafiq Bhatia a bubeník Ian Chang. V pěti skladbách (čili v polovině alba) pak hraje kvarteto, neboť se připojuje tenorsaxofonista James Brandon Lewis. Toho jistě netřeba představovat; není to tak dávno, kdy jsem tu s nadšením recenzoval skvělou poctu královně gospelu Mahalii Jackson „For Mahalia, With Love“.
Douglasova novinka je pozoruhodná také obsahem. Ten souzní právě s onou úctou k hudbě minulosti, o níž se veskrze avantgardní trumpetista v bookletu zmínil. Mezi deseti skladbami zní čtveřice ikonických ellingtonovek, včetně „Take the A Train“!
Zvuk na albu je harmonicky prostorný, ba přímo rozmáchlý. Kytara tu vytváří jiskřivě vzrušující, dobrodružnou paletu tónů a bicí jsou natolik citlivé, že nenarušují ani místy notně mysteriózní lyrický opar. Trubka i tenorsax hrají melodicky, aniž by ztrácely razanci a naléhavost.
Bezmála čtyřiašedesátiminutové album otevírá nejrozměrnější track (10:54), titulní „Gifts“. Kytara jej sytí zpočátku až atmosférickým oparem a dechy pojímají křehce lyrický motiv. Postupně zvuk zhutní, dynamicky se různě přelévá, sóla (především trubka) zdrsňují, kytara kouzlí. Následuje nabluesovělá skladba „Kind of Teal“, inspirovaná Milesem Davisem (pracovní název „Teal in Green“ k němu odkazoval jasně); pozoruhodná gradace ústí ale až do čubčího lektvaru. Poté kraluje čtyřikrát Duke Ellington, respektive jeho dvorní skladatel Billy Strayhorn. V „Take the A Train“ zní ještě tenorsax, takže převládá ostře frázovaný hard bop, v ostatních hraje „jen“ trio. Ale jak! V „Rain Check“ se cool nálada mísí s ulicí v New Orleans, „Blood Count“ se vyznačuje až ECM zvukem, který ale narušuje drhnoucí kytara a v závěru její santanovsky narockovělé sólo. „Day Dream“ je pak pořádně zatěžkaný šťavnatým dialogem bicích a trubky a posléze kytarovým tepem a výbušností celého tria.
Album pokračuje a vrcholí opět v Douglasově autorské režii. V „Seven Years Ago“ se mísí melodičnost s výbušností, již kvarteto přetavuje v drsnost propalovanou elektrickými výboji. „Small Bar“ je sycen rozvolněností i zvukovými stěnami, proměnlivou intenzitou, jimž vévodí arabsky laděná trubka, jež v sóle zní neobyčejně vypjatě, a neméně mocná kytara. „Third Dream“ kypí gospelovou melodičností umocněnou zdvojeným partem trubky. Album uzavírá kontrasty překypující „Goodbyes“; jímavě melodická, spirituální nálada dechových nástrojů se tu střetává s bouřlivostí kytary a bicích. Napětí je tu až omamně třaskavé…
