Argentinská saxofonistka a skladatelka JULIETA EUGENIO, ovšem působící již bezmála deset let na newyorské jazzové scéně, vydala na konci března svoje druhé autorské album. Po výborném debutu „Jump“(Greenleaf Records, 2022) spatřila světlo světa nahrávka „Stay“; tentokrát vlastním nákladem.
Kolekce deseti skladeb (až na jedinou výjimku, kterou je ellingtonovka „Sophisticated Lady“) představuje pro Julietu Eugenio „vnitřní duchovní cestu, osvícený proces sebeobjevování vnitřního světa ve světě vnějším.“ Autorka dodává: „Představivost uvnitř naší mysli, různé dimenze mezi tím, ponoření se do skutečného světa, pocit pohybu těla, zatímco mysl stále naviguje někam jinam, někam bez času a prostoru. Pocit, který zůstává, zvuky, ticho, příběhy, lidé, dimenze, příroda, vesmír – to vše jsme my; to jsi ty; to jsem já. Zůstaňme. Já sama se sebou, s tebou, já a my.“
V triu s Julietou Eugenio hrají opět bubeník Jonathan Barber a kontrabasista Matt Dwonszyk. A znovu odvádějí výtečnou práci. Splétají doslova rytmickou výšivku, přičemž zachovávají pulsaci; s melodicky improvizujícím saxofonem tvoří celek, který je ale neustále s neobyčejným citem hněten. Samozřejmě se blýsknou i řetězem sól, jež mají hlavu a patu.
Oproti debutu hraje na tomto albu hostující muzikant, který přispívá perlivým zvukem elektrického piana ve dvou skladbách. Album totiž protkávají čtyři pozoruhodné dialogy s vůdčím saxem pojmenované „Breath“ a očíslované I. – IV. A v prvních dvou figuruje argentinský pianista Leo Genovese; ten mimochodem koncertoval a nahrával třeba s Georgem Garzonem, Waynem Shorterem či Esperanzou Spalding. Obě dueta jsou melodicky i zvukově líbivá, přemítavá, téměř s ambientně průzračnou náladou, v jedničce ale i dramaticky potemnělou.
Celé album je prosyceno citem, ponorem i vzletem, drobnokresbou, meditativností. Mohlo by se zdát, že více než 57 minut držet tuto linii, a přitom se neopakovat a hlavně nenudit, je nemožné. Julietě Eugenio a jejímu triu se ale tyto obavy daří vyvracet do poslední vteřiny. Tento organismus je stále nažhavený přetavovat myšlenky, naděje, vzdory a všobjímavost autorky, hlavní vypravěčky, do proudu vědomí i nevědomí…
A do tohoto triového proudu pronikají další dva dialogy, a to s bubeníkem. „Breath III.“ je pln naléhavosti a razance, „Breath IV.“, jenž album uzavírá, staví na kontrastu výrazných bicích a melodicky laskavého saxu.
Jsem zvědavý, kudy se Julieta Eugenio bude ubírat v budoucnu. Mám takový neodbytný pocit, že možnosti tria jsou tímto albem již vyčerpány…
Že by dueta?
