Kanadský zpěvák, skladatel a producent TOUCHING vydal na jaře nové, v pořadí čtvrté autorské album. Dostalo pozoruhodný titul „I Can Be Two People At Once“ (Mohu být dvěma lidmi najednou). Label, u kterého novinka vyšla, se také zove zajímavě: Head In The Sand Records…
Michael Petkau Falk, od roku 2020 známý jako Touching, se narodil roku 1979 ve Winnipegu. Působil jako umělecký ředitel kulturního centra West End a mezinárodního jazzového festivalu ve Winnipegu. Začínal jako rocker v kapele Les Jupes, v sólové kariéře se věnuje fúzi rockového písničkářství, elektronické hudby a jazzu. Díky již zmíněnému festivalu se zhlédnul v některých dobrodružnějších odnožích moderního jazzu (Donny McCaslin, Shabaka Hutchings, Pino Palladino), v nichž slyšel rockového ducha. Rozhodl se, že takovou hudbu spojí s písničkářstvím, čili se svým hlubším, narativně silným hlasem a sugestivně introspektivními, leckdy explicitně nevybíravými texty, za něž by se nemuseli stydět ani punkoví divoši.
Nahrávku, pohybující se tak mezi jazzem a indie rockem, smíchal Ryan Dahle; ten má za sebou intenzivní spolupráci s Donnym McCaslinem, což se do alba promítlo. Výsledkem je podivně syrová, vskutku zvláštní kolekce tuctu songů. Dahle tu ve třech písních také hraje coby kytarista. Touching kromě sólového zpěvu obstarává klávesové nástroje, kytary a je autorem aranží. Mezi spoluhráči figurují např. Curtis Nowosa (bicí, perkuse), Sandy Fernandez (bicí), Sean Irvine (saxofony, flétna), Dave Quanbury (klavír, el.piano), Andrew Braun (vokál, kytara, klávesy) či Alasdair Dunlop (baskytara, kontrabas).
Touchingův vokální projev osciluje (ale berte to jen jako přiblížení, neboť je naprosto svůj) někde mezi Davidem Sylvianem, Ianem Curtisem a Davidem Tibetem; pokud bychom měli zavítat do světa jazzu, oním narativním, neexhibujícím způsobem zpěvu má nejblíže k současnému Kurtu Ellingovi.
Album otevírá „It´s So Hard to Change a Lie“, aranžérsky bohatá, dynamicky proměnlivá folk-jazzová píseň, v závěru s prog-rockovými prvky. V následující pop-rock-jazzové „Ocean of Smiles“ s chytlavou melodií a průniky sopránsaxu zpívá s Touchinhem hostující Newyorčanka Olive Louise. V „Geoff´s Twitter Account“ je zpěv elektronicky zkreslen, je až brunátný; sound je potemnělý prvky trip hopu, místy se mění v brutální kvílení, avantgardní zvuk je změkčován syntezátory a tenosaxem. Další píseň s vtipným názvem „Blue Shoes aka David Duchovny´s Dirty Laundry“ (pamatujete na devadesátkový erotický seriál „Deníky červených střevíčků“ s Duchovnym v hlavní roli?) zní jímavě melodicky, je líbivá, ale nepodbízivá, ambientním nádechem trochu odkazuje i k Badalamentimu. „Feeling Swell“ s waitsovsky znějícím antré (vůdčí kontrabas) čiší syrovinou a záměrnou rozháraností, s kontrastním zpěvem hostující Laury Smith a acid-jazzovým intermezzem. Závěr je již rozjímavý a hodně se blíží náladě písní Kurta Ellinga ze současného období. Poté přichází zvukově drsný zvukový kotlík „Cauldron“, elektronicky krutý, s noisovou gradací. V „Rickshaw… and Gone“ se mísí acid jazz s triphopovými prvky a posléze až rockovým tahem a s propracovanými elektronickými plástvemi. „Jitterburg“ představuje umný a chutný koktejl jímavosti a´la Joy Division a lyrického jazzu se saxofonovými vyhrávkami a naturálními zvuky. „Scattershot“ pulsuje jazzovými synkopami a erupcemi od swingu přes fusion až k free jazzu; nepřesléchněte zde trubku hostujícího Nicholase Paytona a neobyčejně dramatický zpěv Touchinga. Ve „Stand Aside“ tepe elektronika, rozmachuje se klavír a kytarové zářezy se nakonec slijí v kompaktní stěnu. Hluboký zpěv se mění ve vytí. Píseň „Oil + Water“ se vyznačuje výraznou melodičností a rozmáchlou zpěvností. Album uzavírá „Harvest In the Time of Chidren“, v níž se hiphopový základ střetává s jazzem a ambientem, a to ve znamení až zvukového obžérství…
Dlouho jsem neslyšel tak podivuhodné písničkové album!
