Australský saxofonista, skladatel a pedagog JEREMY ROSE vydal v březnu se svým THE EARSHIFT ORCHESTRA nové album! Zove se „Discordia“ a světlo jazzového světa spatřilo díky domovskému labelu Earshift Records.
Jeremy Rose působí v Sydney. Je známý svým širokým tvůrčím záběrem, hudební zvídavostí a neposedností. Zkouší všechno možné, jazz pro něj představuje neutuchající výzvu. Založil řadu souborů (nejznámější jsou The Vampires a Jeremy Rose Quartet), s nimiž nahrál dosud 25 autorských alb a podílí se buď jako instrumentalista či autor skladeb na dalších 150 nahrávkách! Spolupracoval třeba s kapelou The Necks či s jejími jednotlivými členy, také s Lionelem Louekem a Kurtem Rosenwinkelem. Vydavatelství Earshift Records, které založil a vede, slaví letos 15 let existence a může se pochlubit více než 90 albovými realizacemi. A tam také vyšlo další album 17členného Earshift Orchestra, zaměřeného na dynamicky bohaté zkoumání složitých témat. Leckdy jde o pohlcující, vskutku divoké kompozice na úrovni symfonií, které si kladou za cíl posouvat hranice tradičního bigbandového formátu.
Titul alba „Discordia“ je odvozen od latinského výrazu Vera Discordia, což znamená nesouladné pravdy; osvětluje tak paradoxy naší informační éry. Zkoumá nebezpečné důsledky dezinformací, umocněné narůstajícími schopnostmi technologie AI, stejně jako neúnavnou lidskou honbou za pravdou. Autor dodává: „Osobní realita se často drasticky rozchází s pravdou. Společnost je čím dál více zamořená lži, přímo se topí ve lžích.“ Proto je hudba na albu pochmurná. Ale zároveň v ní nechybí střípky naděje.
Vedle autora hudby a dirigenta Jeremyho Rosea (hrajícího též na sopránsaxofon a basklarinet) a bubenice Chloe Kim, jež s orchestrem spolupracovala již na předešlém albu „Disruption! The Voice of Drums“ (2022), jsou notně slyšet např. trumpetista Tom Avgenicos a jeho bratr, saxofonista Michael Avgenicos, dále pianista Novak Manojlovic, kytaristka Hilary Geddes a trombonista James Macaulay.
Pakliže jsem výše uvedl, že Roseho orchestr si klade za cíl posouvat hranice tradičního bigbandového formátu, musím dodat, že se mu to sice daří, ale třeba takový náš Concept Art Orchestra ho přece jenom předčí po všech stránkách! Nejen aranžérsky, ale také instrumentálními výkony. Nicméně je zážitkem tento orchestr ze Sydney poslouchat; vždycky si říkám: dobrého velkokapelového jazzu není nikdy dost…
Bezmála dvaapadesátiminutivou plochu alba tvoří devět skladeb. Antré v úvodní „Vera Discordia (part 1)“ je ve znamení bicích, poté se přidávají další nástroje, až se rozprostře plnokrevný orchestrální zvuk, v němž se střídají cool témbry se vznícením. To je ostatně vlastní všem skladbám; proměny dynamiky, barev a struktury jsou určující. Nezaznějí sice postupy bůhvíjak revoluční, objevné, ale bezpochyby tři skladby splňují ta nejvyšší kvalitativní měřítka. Než se k nim dostanu, zmínku si zaslouží některé sólové party; třeba kytary v „The Illusion of Perfection“, altsaxu v „Bring Back the Nineties“ a v gerswinovsky znějící „Unverified Persona“ exceluje sám lídr na basklarinet.
Prvním ze tří vrcholů alba je „Loudspeaker“, postavený na ostinatech a plnokrevných sazbách sekcí, se sóly saxu, trubky a bicích. Výtečná je pak téměř desetiminutová skladba „Just For Laughs“ s klavírním ostinatem, cool barvami, jež houstnou, s výtečně propojenými sekcemi, mezi nimiž to patřičně jiskří. Lyricky melodické pasáže se střídají s hutnými, sólově se tu blýskne Rose se sopránkou. Album pak vrcholí jazz-rockem sycenou parádou „Echo Chamber“ s dominantní kytarou a el. pianem, riffovitě svižnými i témbrově melodickými linkami v kontrapunktu a postupnou gradací ke šťavnatému rozuzlení.
