DISASTER PONY je nová jazz/EDM kapela z Toronta. V polovině března vydala na libozvučně znějící značce Lovetown Records eponymní debutové album. A to nejen digitálně a na CD, ale také na vinylu.
Tuto jazzovou úderku založil a vede Gordon Hyland, saxofonista, multiinstrumentalista (na albu hraje ještě na syntezátory i klavír) a skladatel. Základní sestavu tvoří ještě Adam Hindle (bicí, perkuse) a Ian Docherty (kytara, zvukový design). Doplňují je významnou měrou baskytarista Andrew Roorda, klávesák Simeon Abbott a bubeník Mike Brushey. V několika skladbách hostují ještě Acote (modulární syntezátory, samply, zvukový design), Vivienne Wider (kontrabas), Liza McLellan (violoncello) a Eugene Draw (housle).
Onen výše uvedený termín jazz/EDM znamená fúzi jazzu a elektronické taneční hudby. Je to notně bouřlivá hudba. Výrazně melodický, ale i energický (leckdy až téměř freejazzový) saxofon se proplétá elektronickými rytmy a erupcemi elektronických kláves, občas prosákne ambient či smyčcové barvy. Nahrávka vznikala již na jaře roku 2021, ale její dokončení a vydání bylo opožděno kvůli globální pandemii. Od počátku byla zamýšlena jako experimentální. Protagonisté s materiálem zkoušeli dělat všechno, co je napadlo, přidávali i samply ze zdrojů jako Amon Tobin, Bonobo, The Herbalist, Beastie Boys, Madlib a WuTang Clang, aby se pak od nich odrazili k tvorbě vlastních groovů a improvizací. Nahrávky byly poté rozebrány a znovu poskládány, aby to všechno dohromady smysluplně fungovalo.
Posluchače zaujme již samotný digipack s obrázky odkazujícími na béčkové sci-fi filmy z padesátých let. V souladu s tímto popkulturním odkazem vznikl i videoklip ke skladbě „Dead Neon & The Noon Sun“. Ta je navýsost reprezentativní, neboť je v ní vše podstatné, co sytí sound kapely; místy notně humorná směs acid-jazzu, melodičnosti i eruptivnosti, hutného zvuku a divokosti, ústící do dvou linek – drum´n´bassové a minimalistické.
Každá z ostatních osmi skladeb pracuje tak či onak s těmito atributy. Úvodní „It´s Got Tentacles“ začíná étericky, ale posléze se vyřine pořádný power-jazz se saxofonovým sólem a občasným zašmodrcháním. Bezmála freejazzová gradace Hylandových saxofonových sól nadchne každého náročného jazzofila – viz. druhý track „Robot Pain“ a hned následující „Hot Like Bugs“. Ve „Sly, Dirty Machines“ kraluje výrazně úderný basový riff, který zdobí dynamicky proměnlivý a elektronikou špiněný power-jazz, jenž nakonec získá až rockový říz. Skladba „You´re Still a Lousy Fink“ je postavena na melodickém saxofonovém partu vznášejícím se nad dupající vřavou; to vše pozvolna graduje. Album uzavírá „Moons Become Planets“ s vrstvami perlivého klavíru a nemilosrdného techna; saxofon je melodický i vášnivý, ale nakonec zvítězí definitivně techno, ovšem zvrásněné nepravidelnými elektronickými vrypy.
Nechybí ani lyrické skladby. „Angle Boys of the Cosmos“ je vskutku cool, projasněná, melodická, nadmíru přívětivá. Jeden z nejsilnějších zážitků mne pak čekal v následující „Fruit Flies in Cola“, jemně tkané kompozici až s ambientní náladou, umocněnou violoncellem, s barytonsaxofonem, který ale nepostrádá hutnost a intenzivní naléhavost; nádherné jsou tady i kontrabasové vyhrávky.
Ovšem to, co činí album odvážným, není pouze ona fúze jazzu a EDM, ale jeho schopnost evokovat vizi budoucnosti (byť poněkud problematickou), v níž jsou hudební žánry natolik složitě a nepředvídatelně propletené, že je lze obtížně dešifrovat…
