Festival se pomalu blížil ke svému konci a vrcholil koncerty v překrásném auditoriu kongresového centra v Turíně. Baví mě navštěvovat takováto akusticky skvělá a architektonicky zajímavá místa po světě, když nám prozatím v Česku jaksi chybí. Letos jsem se třeba již vydal do Tivoli v Utrechtu na skvělý Transtion jazz festival. První sobotní koncert v Turíně se uskutečnil v menším sále Sala 500 a ten hlavní večerní již ve velkém auditoriu.
Roscoe Mitchell a Michele Rabbia – Sala 500, 28. DUBNA 2024
Sestava Roscoe Mitchell (saxofony) a Michele Rabbia (bicí, elektronika) pro mě byla předznamenáním avantgardy a volné improvizace, takže jsem byl vlastně připraven na cokoliv. U těchto koncertů to je pro mě velmi ošimetné a může se stát, že mě takovéto vystoupení zcela mine. Tady tomu však bylo naopak a muzikantům se podařilo vytvořit auru, která mě udržela neustále v pozoru a v očekávání. Roscoe klidně troubil na barytonsaxofon jen jeden tón, Michelle hrál vším možným, od rukou po ručníky, nebo třeba činely drhnul o blány bubnů. Jeho hra, doprovod nebo vůdčí role, byla nesmírně kreativní a se všemi těmi udělátky pořád vynalézal nové způsoby interakce. Přídavek byl kraťoučký a výživný a pak ještě došlo na dojemné druhé vytleskání, za které pánové náležitě děkovali a bylo vidět, že i je samotné takto významné nadšení z koncertu potěšilo.
JOHN ZORN – NEW MASADA QUARTET – Auditorium Giovanni Agnelli, 28. DUBNA 2024
A pak to přišlo. V překrásném auditoriu Turínského kongresového centra se představil kvartet, kvůli kterému jsem vlastně celou tuto více než týdenní anabázi v Turíně podnikl. John Zorn (alt saxofon), Julian Lage (elektrická kytara), Jorge Roeder (kontrabas) a Kenny Wollesen (bicí), to je sestava New Masada quartetu. A řekl bych, že přímo sestava snů. Nastoupili rovnou do plných a začala šílená palba, aby nás náležitě do úvodu vybudili. Zorn si vše dirigoval a udával pokyny ostatním hráčům. Zběsilé tempo vystřídal baladický úvod další skladby, jen aby předznamenal opětovný rozjezd, byť přeci jen již jaksi učesanější. John a Julian si předávali vůdčí roli mezi sebou a nádherný zážitek pokračoval. Chvílemi to všichni spolu nasolili do plných, aby atmosféru ještě více excitovali. Prostor dostal i Jorge, který si střihl sólový úvod další skladby, ve kterém vyvolal až tesknou náladu. John do toho vplul v podobném duchu a ve skladbě se znovu blýskl Jorge dalším bravurním sólem. Julian obstaral úvod následující kompozice svým nezaměnitelným stylem a celou ji také vedl. Cítíl jsem tam nádech americany a prostě toho nejlepšího, co Juliana zdobí. Aby těch melodických skladeb nebylo moc, bylo třeba na závěr vytvořit zase pořádný bordel. Muzikanti předvádeli nejvyšší úroveň interakce a očekávání mnohých se naplnily a snad již blížily orgasmu. Nádhera, skvělé, ale co to sakra… Uběhlo teprve 50 minut a již se loučí??? Diváci se mohli zbláznit, aby je přivolali zpět. Nasypali do nás ještě jednu pořádnou šlehu, ale víc než na hodinu to nedalo. Takže já jsem zůstal před vrcholem. Potřeboval bych alespoň dalších dvacet minut, radši půl hodinky. Škoda! Délka setu byla jedinou chybou tohoto jinak dokonalého koncertu v nádherném prostředí se skvělým zvukem.
The END – HIROSHIMA MON AMOUR, 29. DUBNA 2024
The End, to jsou Sofia Jernberg (vokál), Kjetil Møster (saxofony, klarinety, elektronika), Mats Gustafsson (saxofony, flétna, elektronika), Ander Hana (kytara, baskytara, langeleik) a Børge Fjordheim (bicí). Konec je tu! Tak nějak by se dalo charakterizovat vystoupení tohoto svérázného tělesa. Šílenost a chaos se rozpoutaly hned v úvodu, kdy se Mats předváděl a Sofia čekala na svůj moment, načež si s ním báječně zaječela. Mats od barytonsaxofonu přesedlal na flétnu, Ander použil smyčec na baskytaru a najednou se rozvinula atmosférická věc do úplného kontrastu s úvodem koncertu. Nicméně pak do toho zase pořádně šlápli a až v hypnotickém rytmu a skoro metalové skladbě nás nenechali na pochybách, že jsou schopni všeho! Elektronický noisový předěl nás přivedl k další věci. Mats nám sdělil, že potřebujeme více poezie v životě a Nory v uskupení představil jako zmrdy z Norska, jejichž jméno stejně nikoho nezajímá. Humorná vložka přesně v Matsově stylu a pak přišlo na řadu geniální vokální představení Sofie. Svůj hlas používala jako nástroj, o čemž jsme se mohli přesvědčit již třeba na úchvatném koncertě na Jazz Goes to Town. Když Mats v rukou třímal barytonsax, dovedl rozpoutat úplné peklo, a to klidně sám nebo s celou kapelou. Byl to pořádný nářez proložený vyklidněnými momenty protkanými poezií. Vskutku zajímavé vystoupení!
ERIC MINGUS & SILVIA BOLOGNESI “IS THAT JAZZ?” – Casa Teatro Ragazzi e Giovani, 30. DUBNA 2024
Koncert, ve kterém mělo dojít na oslavu vlivů Gila Scott-Herona, jsem vnímal jako možné překvapení, protože o Gilovi ani interpretech jsem toho příliš předem nevěděl. Eric Mingus (zpěv), Silvia Bolognesi (zpěv a kontrabas), Noemi Fiorucci (zpěv), Lusine Sargsyan (zpěv), Emanuele Marsico (zpěv a trumpeta), Isabel Simon Quintanar (tenor saxofon), Andrea Clockner (pozoun), Gianni Franchi (kytara), Santiago Fernandez (klavír), Matteo Stefani (bicí) předvedli příjemně osvěžující jazz plný skvělých vokálních výkonů. Sám Eric mě uhranul hlasem jak zvon, který byl nemálo načichlý bluesem. Kapela hezky šlapala a koncert by vlastně utáhla i bez Erica, který byl spíše jako hvězdný host v tomto (možná jednorázovém?) projektu. Pořádně mě překvapili, když to dovedli free jazzově rozbít a Silvia řídila improvizaci. Moc mě to bavilo a nebyl jsem sám, neboť naprosto nadšené obecenstvo si skandovaným potleskem vynutilo i pro muzikanty nečekaný přídavek, ve kterém si nakonec všichni mohli zazpívat.
PAOLO FRESU QUINTET / PAOLO SILVESTRI / TORINO JAZZ ORCHESTRA – REPENS – Auditorium Giovanni Agnelli, 30. DUBNA 2024
Završením 12. ročníku festivalu bylo opět vystoupení v auditoriu kongresového centra. Tentokráte byl na programu kvintet Paolo Fresu (trumpeta, flügelhorn), Tino Tracanna (saxofony), Roberto Cipelli (klavír), Attilio Zanchi (basová kytara), Ettore Fioravanti (bicí) ve spojení s Torino Jazz Orchestra pod vedením Paola Silvestriho (dirigent, skladatel, aranžér). Večer otevřel sám orchestr krátkou předehrou, na kterou navázal Paolo s elektronickými efekty. Zpočátku klidný a komorní úvod se s příchodem kvintetu a orchestru proměnil v těkavou a neklidnou záležitost. Na ni navázala swingující skladba v typicky jazzovém duchu. Paolo hrál ve svém charakteristickém záklonu a sypal jeden nápad za druhým. Spojení jeho hry s orchestrem vytvořilo velkolepý zvuk, intenzivní a řízný. Hudba neustále pulzovala a v tomto impozantním sále nádherně zněla. Následovaly další krásné kompozice, každá plná energie, barev a vrstev. Kontrast dodala závěrečná swingová skladba s klasickou walking bass linkou. Přídavek obstaral nejprve samotný kvintet a následně zahrál společně s orchestrem. Závěr byl pořádně nabušený a plný energie, zkrátka paráda! Skvělá oslava Mezinárodního dne jazzu v Turíně a fantastické vyvrcholení velmi vydařeného festivalu. Turín si mě získal!
Fotky: Torino Jazz Festival