V sobotu 13. dubna FAUN Festival vyvrcholil čtvrtým, to jest posledním, a zároveň nejnabitějším dnem. Početné návštěvníky čekalo v divadle Husa na provázku sedm koncertů, jež se odehrávaly na dvou scénách – Velkém sále a Sklepní scéně. Jako jejich hlavní leitmotiv jsem považoval spojení elektronické hudby s akustickým nástrojem…
V případě úvodního setu japonského dua KAKUHAN to znamenalo míchat (japonsky kakuhan) živou elektroniku (Koširo Hino) s violoncellem (Yuki Nakagawa). I když i cello bylo elektrifikované a protagonista naň hrál netradičním způsobem, jeho zvuk byl de facto „jen“ zesílen, naostřen. Oba hudebníci představili svoje zatím poslední společné album „Metal Zones“, které patří k tomu nejlepšímu, co v tomto ranku za poslední roky vyšlo! A jejich vystoupení to potvrdilo. Brunátný elektronický rytmus, místy až zběsilé techno či house, střídající se s ambientními oblaky či hlukovými ataky se vzrušujícím způsobem pojily s violoncellovými improvizacemi a eskapádami. Cello občas znělo jako pořádně naostřená kytara, jindy z něj vzlínaly hladivé tóny sytých i vzdušných barev. Nakagawa střídal dva smyčce; jeden klasický, druhý připomínající domorodý luk s tlustou textilní (?) tětivou uvázanou pouze na horním konci, jejíž spodní konec hráč držel a mohl ji tak natahovat či uvolňovat. Čili měnit dynamiku a hustotu tónů. Tohle vystoupení mne jako jazzofila přímo uchvátilo!
LES MARQUISES je francouzsko-belgické improvizační duo, které v roce 2019 založili hráčka na akordeon a gramofony Emilie Škrijelj a bubeník Tom Malmendier. Název znamená Markézy, což je skupina vulkanických ostrovů ve Francouzské Polynésii, které jsou z drtivé většiny neobydlené. Také hudba dua je sopečná, ostrohranná, nelítostná. Pestrá a citlivá hra bubeníka se pojí s elektronickými ruchy, ambientem či noise, které se rodí z malé elektrárny u gramofonu, na který Škrijelj pokládá celou řadu vinylů, jež také scratchuje a drásá třeba kartáčem, a též s netradiční hrou na elektronicky snímaný akordeon. Zvukové přívaly, dronové vlnění či květnatění barev ve sklepním prostoru, kde se hranice mezi vystupujícími a posluchači vlastně stírá, vytvořily unikátní, atmosféricky hustý svět!
Tušil jsem, že KABOOM KARAVAN bude zážitek, proto jsem byl na něj až horečnatě natěšen. Nakonec to bylo až nadpozemsky krásné a vpravdě mysteriózní! Pod prapodivným pseudonymem se skrývá belgický hudebník Bram Bosteels; ten do Brna v české premiéře přivezl unikátní soubor zvukových objektů a nejrůznějších udělátek a hrál také na akustickou kytaru a zpíval drsným, hlubokým neo-folkovým hlasem. Spolu s ním sdíleli pódium Staefaan Smagghe, jenž obsluhoval tykadlovitý mechanický zvukový objekt a hrál na housle a tradiční jihoasijský smyčcový nástroj zvaný sarangi, na který se hraje také smyčcem, a Steven Tevels s podivuhodným arzenálem elektronických instrumentů a objektů. Hudební svět, který nás, posluchače, zcela pohltil, se nedá popsat slovy; nicméně se o to pokusím. Když napíšu, že Kaboom Karavan se toulá (ale nikoli bezcílně, nýbrž s objevitelskou rozkoší) někde mezi Art Zoyd, Death in June a Davidem Tibetem, udělal by si mnohý hudbymilec již představu. Pro ty ostatní jsou určeny tyto výrazy, které si ale vůbec neodporují: prosvětlená temnota, omamný smutek, hypnotická krása, vzletná hloubka…
Když vloni vydala zvuková tvůrkyně ALINA KALANCEA album „Letters Never Sent“, teprve s odstupem času bylo kritiky i posluchači plně doceněno jako jedno z nejobjevnějších počinů roku 2023. Rumunská umělkyně žijící v italské Modeně pracuje především s analogovou elektronikou. V Brně ji zvukovou hmotu, kterou vytvářela, formoval ještě španělský zvukař Alex Gámez, mimochodem ředitel slovutného barcelonského nahrávacího studia Storung. Bohužel jsem z její živé produkce nepocítil nic světoborného, co by mne rozpálilo. Sice vytrvale pracovala s dynamikou, zvuk vrásnila, mísila dronové plochy s hutným noise a mokvavým ambientem, ale nebylo to nic, co by mne překvapilo, co by mne bylo schopno pohltit…
Zato dvojice MICHAELA ANTALOVÁ & ADRIAN MYHR z Norska přinesli vpravdě opojný hudební zážitek. Zvláště, když jejich hudbu umocňoval světelný design vizuálního umělce TORDA KNUDSENA, který se proslavil třeba spoluprací s Nilsem Petterem Molværem. Původem slovenská hudebnice Antalová s fujarou a koncovkou & norský kontrabasista Myhr si vystačili bez elektroniky. Čistoskvoucí akustickou hudbu inspirovanou slovenským a norským folklórem doplňovali pouze samply lidového pěveckého sboru ze Šumiaca a field recordings s naturálními zvuky (ptáci, cvrčci, voda). Marně si vybavuji někoho jiného z té přehršle muziky, kterou jsem dosud slyšel, kdo by uchopil folklór takovým moderním, přesto čistým, autentickým způsobem! Bez toho, aniž by ztratil duši, srdce a opravdové lidské emoce! Hluboce ponorné, přitom dřevné i malebné, minimalistické i freejazzové, syrové i niterné, jímavě zpěvné i rozverné, s postupy soudobé vážné hudby. Krásný set!
Poté jsem byl již nucen odejít z festivalového dějiště, abych stihnul vlak domů. Neslyšel jsem tedy dvojici experimentálního zpěvu a hlasové improvizace Nigar Hasib & Sun Sun Yap a elektronickou úderku Ziúr & Elvin Brandhi.
Také letošní, to jest druhý ročník naplnil mírou vrchovatou svoje motto Explorations in Sound , čili Průzkumy ve zvuku. Veskrze dobrodružné, objevné, experimentální, rozšiřující obzory. A to nás, posluchače jiné hudby, moc baví!