Hlavní program brněnského festivalu FAUN se odehrál v pátek a sobotu 12. a 13. dubna. V pátek vystoupilo česko-britské, v Nizozemí působící elektronické duo Martin Hurych & Wilf Amis, v Itálii žijící světoobčanka, tanečnice butó Elena Boschi a britská experimentální turntablistka Mariam Rezaei.
Před samotným děním proběhla tisková konference k pozoruhodnému projektu Umbrella for Music Curators (UFMC). Jde o alternativní systém distribuce nezávislé hudby, jehož iniciátorem je Radio Ponava. UFMC disponuje hudebními kurátory, kteří vám pomohou najít či doporučí takovou hudbu, jakou byste si rádi poslechli, ale na dominantních streamovacích platformách nenajdete. Pro duši projektu Víta Kalvodu to znamená štěstí: „Aktuálně máme natočeno asi sto hodin štěstí. Těšíme se, až se o ně s Vámi budeme moci podělit.“ Přibyla pak i hudba, která záhy zazněla na festivalu…
Třetí festivalový den zahálo duo MARTIN HURYCH & WILF AMIS. Česko-britská dvojice působí v nizozemském Haagu a v Brně se představila v improvizačním setu. Jejich způsob tvorby je zprvu zvukový chaos, sycený abstraktními a noisovými poryvy, posléze i lidským hlasem, byť elektronicky metamorfovaným. Rozvolněný proud se pozvolna transformuje do rytmického pulsu, ke zjasnění barev, blížících se tak ambientu; pro mne to také znamenalo evokaci analogické elektronické hudby třeba takového Czeslawa Niemena z období jeho majstrštyku „Katharsis“. Takže nic objevného, ale poslouchalo se to dobře.
Butó tanečnice ELENA BOSCHI se narodila v Zimbabwe v italsko-americké rodině, v současné době žije v Itálii. Vášeň pro tanec se u ní objevila již v raném věku díky babičce, profesionální baletce a hadí ženě. Soudobý tanec vystudovala na De Monfort University v britském Leicesteru. V roce 2001 objevila díky slavnému Masakimu Iwanovi (který bohužel v roce 2020 zemřel) japonský tradiční tanec butó, který ji ohromil a plně pohltil. (U nás butó proslavil mimochodem dnes 79letý Min Tanaka.) Elenino představení zaujme již svým undergroundovým pojetím a absencí hudby; jen v úvodu a pak nakrátko v závěru zazní zvuková smyčka rytmicky dýchavičných lidských hlasů. Tehdy se tanečnice, jež po celou dobu trvání performance má v ústech květinu, pohybuje prudce, úporně, vzdorovitě, jakoby strachy před něčím prchala. Ve většině času ale panuje naprosté ticho, a tehdy její pohyby natolik zpomalí, že v duchu slyšíte minimalistické zvukové drony. Alespoň já jsem si je přimyslel…
MARIAM REZAEI je britská skladatelka, performerka a experimentální turntablistka, která přispěla významnou měrou k renesanci turntablismu a učinila z gramofonu opravdový hudební nástroj. Zatímco její loňské album „Bown“ působí skutečně inovativně, kdy protagonistka střídá neúprosně zběsilé tempo s klidnými sekvencemi, chaotické punk-jazzové salvy s jemnými vokálními studiemi a vážnost s humorem. Rozmanité hudební přístupy navíc kombinuje natolik nenuceně, že výsledný žánrový koktejl, jakkoliv při letmém poslechu absurdní, dává perfektní smysl a zní zcela přirozeně (abych citoval hudební server The Quietus, který nahrávku zařadil mezi Top 10), brněnský koncert bohužel moje očekávání nenaplnil. Na gramofonu měla pouze dva vinyly, jeden bezpochyby s nějakým sólovým klavírem, k tomu samozřejmě spoustu knoflíků, páček a bůhvíčeho ještě. Ale nějak jsem se nemohl v tom návalu jakéhosi rozervaného minimalismu, scratchingu, přívalů noise, infarktově nepravidelného tepu a Glitchcore chytit. Ani jsem nepocítil vzrušení, jaké mívám při dobrodružných posleších. Škoda.