Ve čtvrtek 11. dubna vystoupil v rámci brněnského festivalu FAUN v Komorním sále Hudební fakulty JAMU studentský ansámbl RADOST. Provedl dvě otevřené kompozice norského trumpetisty, skladatele a pedagoga DIDRIKA INGVALDSENA, jež byly dokončeny a nastudovány během autorova třídenního rezidenčního pobytu.
Didrik Ingvaldsen disponuje bohatými zkušenostmi a rozměrnějšími ansámbly; v portfoliu figurují kupříkladu Vestnorsk Jazz Ensemble, Stavanger Kitchen Orchestra, Bergen Big Band, Prague Music Performance Orchestra s nastudováním nejen jeho skladeb, ale také děl Alexandra von Schlippenbacha, Evana Parkera či Anthonyho Braxtona. Působí samozřejmě též jako lídr vlastních souborů; včetně NOCZ Quartet, který včera festival FAUN otevíral, jsou to Pocket Corner, Extended Corner a Didrik Ingvaldsen Orchestra. Vydal šestnáct vlastních alb a knihu „Jazz Bridges“ s partiturami sedmdesátky jeho skladeb.
Studentský mezioborový Radost Ensemble založil před sedmi lety na Hudební fakultě brněnské JAMU Radim Hanousek. Ansámbl se zaměřuje na netradiční notace, zvukové experimenty a řízenou improvizaci. Během svého působení spolupracoval formou několikadenních workshopů se závěrečným koncertem s Franzem Hautzingerem, Rolandem Dahindenem, Frankem Gratkowskim, Michaelem Fischerem, Peterem Grahamem a Pavlem Zlámalem.
Nejinak tomu bylo i v případě trumpetisty Didrika Ingvaldsena. Ten s ansámblem nastudoval dvě kompozice kombinující samply, různé přístupy k notacím a k vedení ansámblu včetně řízené improvizace. Spolu s ním se na tvorbě a interpretaci podíleli Sára Suková (flétna), Lucie Svobodová (piano), Filip Gutten (housle), Michal Grombiřík (cimbál), Štěpán Poul (kytara), Matěj Perutka (baskytara), Hynek Čejka (bicí) a samozřejmě Radim Hanousek (altsaxofon).
Ingvaldsen řídil těleso nejen různými gesty, ale též pokyny napsanými na archy papíru. Ty určovaly způsob provedení skladeb; měnila se dynamika, nástrojové kombinace, technika hry na příslušné nástroje, určovala se unisona, barevnost, melodičnost, rytmičnost, kdo bude mít sólo, kdy nastoupí kolektivní improvizace. Pozoruhodným řídícím prvkem byl pokyn „Dice“. Ten instrumentalista, komu byl určen, si hodil kostkou, kterou měl u sebe, a poté hrál patrně připravený (nebo snad improvizovaný?) part. Takto byla ozvláštěna druhá skladba, jež byla i zvukově dosti netradiční. Značně perkusivní úvod obohacovala kalimba (na tu hrála flétnistka) a hrnec s poklicí (houslista), v závěru došlo i na rytmickou hru na nafouknutý balónek (pianistka). Cimbalista i chvíli hrál na klarinet a saxofonista na foukací harmoniku, což zesílilo zase barevnost ansámblového zvuku…
V obou skladbách se stále něco dělo, rytmické poryvy a eruptivní sazby střídaly drony témbrů, minimalistické figury a dravé riffy, v sólových chorusech dominovaly saxofon, housle, flétna a pochopitelně trubka.
Prostě a jednoduše netradiční hudební zážitek!