26. Bielska Zadymka Jazzowa, Cavatina Hall, Bielsko-Biaɫa, čtvrtek 14. 3. 2024
Na letošní Zadymku v blízké Bielsko-Biaɫej nás přilákal nejen velmi zajímavý program plný velkých amerických jmen s očekávaným polských vrcholným duem Możdżer i Bałdych, ale také zajímavá koncertní místa. Středeční koncert 320 metrů pod zemí v Kopalnia Guido v Zabrze jsme nestihli, ale před dvěma lety jsme si tam užili Bloto. Následující čtyři festivalové večery přinesly očekávané jazzové hody.
Dějiště hlavních koncertů je unikátní, moderní Cavatina Hall, která vyniká skvělou akustikou.
Michal Kratochvíl:
Zadymka se oblékla do moderního grafického hávu, který jí moc sluší. Tato moderní (a za mě) špičková grafika mi velmi sedla a potěšilo mě, že se objevila i na festivalových tričkách. Třešničkou na dortu bylo, když se na plátně před začátkem koncertu podobizny muzikantů rozanimovaly. Nádhera.
Michal Sýkora:
První středeční vystoupení patřilo kvartetu saxofonisty Marcuse Stricklanda a jeho nejnovějšímu projektu The Universe’s Wildest Dream, zaměřenému na zvyšování povědomí o podivuhodné planetě Zemi. „Věřím, že pokud existuje nějaký způsob, jak přesvědčit více pozemšťanů, aby si uvědomili, pochopili a podnikli kroky v oblasti globálního oteplování a udržitelnosti, je to uvědomit si, že jsme možná jedinou planetou, kde existuje život, a že jsme pravděpodobně nejodvážnějším snem vesmíru,“ říká Strickland.
Marcus Strickland na tenor sax, Mitch Henry na klávesy, piano a Hammondky, Kyle Miles na bass kytaru a Charles Haynes na bicí předvedli afro-futuristický jazz, plný vnitřní energie a podnětů k zamyšlení.
Michal Kratochvíl:
První skladba Tic Toc, která byla zpočátku takovým nevýrazným rozehrávánim se, nakonec hezky nabobptnala a kapela se rozjela na plné obrátky. Marcus nám představil další skladbu Joy for Jupiter z aktuálního alba The Universe’s Wildest Dream, jehož koncept je vlastně takovou ekologickou agitkou a zamyšlením nad tím, proč vynakládat miliardy na objevování Marsu, když máme přímo pod nosem klimatickou změnu, kterou musíme zkusit nějak vyřešit. Sympatické, byť možná poněkud naivní. Dust Ball Fantasy je takovou fantaskní představou toho, jak by asi mohla vypadat rave párty na záchranu Země. Pořádně hutný dunivý spodek právě rave evokoval. Další našláplá věc se souzvuky hammondek a saxofonu byla v závěru vygradovaná bicími. Sympatická byla vzpomínka na Roye Haynese, který byl Marcusovým mentorem a právě se dožil 99 let. Druhým vzpomenutým mentorem byl Terence Blanchard, pro kterého zahráli Sing Soweto. V Timing mě zaujal naléhavý úvod sycený hlubokými tóny, jakoby nám Marcus chtěl sdělit něco závažného. Závěr byl opět zběsile vybuzený. V uplném závěru koncertu ještě vysekli poctu Waynovi Shorterovi. Celkově jsem však z koncertu měl rozpačitý dojem a zůstal pro mne jaksi za očekáváním. Skladby byly předvídatelné a snad jakoby bez hloubky i přes to výše zmíněné poselství… V hlavě mi totiž pořád dozníval zážitek z koncertu Keyona Harolda v Brně, který vpravdě nadchl.
Michal Sýkora:
Antonio Sánchez Quartet ve složení Seamus Blake – saxofony, Gwilym Simcock – piano, Doug Weiss – bass a mexický kapelník Antonio Sánchez povýšili výrazně hudební úroveň večera. Hned od začátku jejich vystoupení vyzařovala z kvarteta velká radost z hudby a intuitivní souhra využívající vynikajících individuálních muzikantských schopností všech čtyřech členů. Zejména dueta Seamuse s Antoniem stejně jako Gwilyma s Antoniem oceňovali bouřlivě nadšení posluchači. Pro lepší představu doporučuji poslechnout Firenze a úvod závěrečné The Real McDanny ve video ukázce níže.
Michal Kratochvíl:
Antonio Sánchez se pustil do prozkoumávání různých epoch své diskografie s hvězdnou sestavou muzikantů. Festival tak mírně nečekaně předčasně vyvrcholil již ve čtvrtek. Vysunutí úplně dopředu v těsném sepjetí na nás hráči kvarteta vyvalili místy až zběsilou jízdu, hlavně co se eskapád na bicí týče. Všichni bubeníci v publiku si museli pošušňat. Antonio je skutečná mašina a klidně by mohl být black metalovým bubeníkem, sypat dovede fakt náramně. Chvílemi jsem těch bicích vyhrávek a eskapád měl až až, ale chápu, že na této virtuozitě je to postavené. Co si budeme vykládat, Seamus nebo Gwilym nezůstávali o moc pozadu a svá sóla dovedli také řádně afektovat a okořenit. Gocta je skladba inspirovaná vodopádem v Chile a byla to tato pecka, ve které Antonio svým vpravdě nekonečným sólem dokázal, že dovede hrát až s metalovou razancí. Dále zazněla ještě třeba skladba Firenze z alba Three Times Three a v The Real McDaddy zase hrál prim Seamus na saxofon (viz. videoukázka). Skvělý zážitek, který utekl jak voda.
